Když se rudí přemění v zelené

Zelení ovládli lokální volby ve Francii, protože přebrali voliče „růžovým a rudým“. Emmanuel Macron se však nové módě nehodlá zcela poddat. Vsází vše na sebe a věří, že situaci zvrátí do příštích prezidentských voleb.

Zvoní Macronovi hrana? Spektakulární vítězství zelených koalic ve francouzských obecních volbách a prohra jeho hnutí Republika na pochodu (LREM) by to mohly naznačovat. Bylo to však spíš varování. Zatím totiž šlo o porážku lokální, ne národní. Emmanuel Macron reagoval změnou premiéra. Výběr i styl nově vybraného předsedy vlády Jeana Castexe, jenž přichází z „hloubi země“, napovídá, že prezident bere ohledy pouze na své znovuzvolení v roce 2022.

Porážka má přesto symbolický rozměr. Za Macronovým hnutím se nyní tyčí veliká nula. A nic na tom nemění ani to, že se druhé kolo obecních voleb odehrálo ve stínu koronavirové krize – tři měsíce po kole prvním – a díky tomu v obcích a městech přišli k urnám především ti, kteří se vůči prezidentovi vymezovali.

Kdo tedy vyhrál? Ve velkých městech to byla zvláště Evropa Ekologie – Zelení (EELV) v různých druzích levicově-zelených koalic, v menších městech naopak pravicoví republikáni, ale i socialisté. K volbám se však nedostavilo přes 60 procent voličů. V Nice dosáhla neúčast dokonce nad 70 procent. Což svědčí o určitém demokratickém deficitu.

Především v této souvislosti je třeba vidět „zelené vítězství“hlavně ve městech jako Štrasburk, Lyon, Marseille nebo Bordeaux. Avšak představa, že změní zásadním způsobem Francii, je mylná.

Nezapomínejme, že ani Macron v prezidentských volbách nevyhrál zcela přesvědčivě – 1. kolo, jež političtí sociologové vždy bedlivě sledují, rozdělilo Francii na čtyři nesmiřitelné bloky. A právě tyto bloky zůstávají – Emmanuel Macron: Francie reformní (manažerská), Jean-Luc Mélenchon: Francie levicová (nesmiřitelná), Marine Le Penová: Francie identitární (nenávistná) a Francois Fillon: Francie integrální (katolická).

Spojení nesmiřitelných

Jak už to v obecních volbách bývá, volí se proti vládě. A zeleným se podařilo spojit aktivní levicové „aliance nesmiřitelných“, dříve vedené socialisty, a prorazit s tématy majícími místy apokalyptický přízvuk konce světa – klimatickou změnou, oteplováním, tématy jako znečištění plasty, bezuhlíkovou dopravou nebo úhyny korálů. Posílila je také virová pandemie.

Města bez aut, bez lidí, uzavřených v maskách ve svých ubikacích. To jistě zapůsobilo. Apokalypsa. Odtud se vedou úvahy, že typický volič „apokalyptických zelených“je dobře zabezpečený univerzitní učitel, tzv. buržoazní bohém, potomek hipísáckých rodičů, jimž se ve Francii roztomile říká baba-cool. Rád se dívá na filmy. Místo výskytu: převážně v příjemné městské kavárně.

Menší města, neřku-li venkov, to však vidí jinak. Mají spíše strach, zejména, jsou-li na jihu, z nekontrolovatelné imigrace, ztráty zaměstnání a příměstských gangů. Po měsících pandemie pobírají všichni různé druhy bonusů nebo dávek. Podzim v jejich očích bude apokalyptický, nikoliv však kvůli ekologii. Z počtu 236 měst větších než 30 000 obyvatel, jich zelení nepovedou více než 10 měst.

Republikáni ani socialisté tedy nevyšli naprázdno. „Nová levice povstává v zemi,“vyhlásil nadneseně Olivier Faure, nynější první tajemník socialistů.

Seznam měst, kde socialisté vyhráli, je dlouhý: Paříž, Nantes, Rennes, Clermont-Ferrand, Rouen, Le Mans, Dijon, Brest, Villeurbanne, Avignon, Montpellier, Nancy a Saint-Denis. Komunisté, kteří se drželi zejména na městských předměstích, spíše ztratili.

Christian Jacob, šéf pravicových Republikánů označil výsledky za „velmi pěkné vítězství“, neboť získali „více než polovinu měst s 9 000 obyvateli“. Obhájili Nice a Limoges,

ale ztratili Bordeaux či Perpignan. Toto katalánské město ve východních Pyrenejích dostal na podnosu Louis Aliot, místopředseda Národního sdružení a partner Marine Le Penové, jejíž strana přidala dalších 14 starostů.

Zelená ideologie nyní vítězí mediálně, nikoliv však místně. Mnozí bývalí rudí se jen dokázali v čase proměnit v růžové a dnes zelené. Dá se to přirovnat k melounu: na povrchu zelený, uvnitř rudý nebo růžový. Dynamickou silou na vzestupu je „spasitelská ekologie“, jež mnohdy nahrazuje i kdysi tak populární „spásné křesťanství“.

Hodně však teď záleží na nové vládě, kterou sestavuje premiér Jean Castex. Ti, kteří očekávali, že mladý prezident jmenuje ekologického premiéra nebo snad premiérku, byli zklamáni.

Tento týden se dozvíme, pokusí-li se uplatnit ve své říši Macronii, něco „sociálního gaullismu“, jež bude ale doprovázet „autorita a pořádek“, jak se nechal předseda vlády, tedy muž, který odložil průkazku Republikánů až minulý pátek, několikrát slyšet. Proč jmenoval Macron právě jeho, zůstává ve hvězdách…

Bylo to proto, že nebude dělat mladému Emmanuelovi stín jako předchozí předseda vlády Édouard Philippe, který ho svou popularitou ohrožoval? Hra stínů, kterou rozjel prezident v minulých dnech, je ale jen stínové loutkové divadlo, které má jediný smysl, dostat ho znovu v roce 2022 do Elysejského paláce. A k tomu bude jistě „zázračný muž“, přicházející z „hloubi Francie“– je starostou malé obce Prades ve východních Pyrenejích, kde se vždy dařilo mystikům – dobrý sluha. Pánem nebes chce zůstat Macron.

Představa, že vítězství Zelených ve volbách změní zásadně Francii, je mylná.