„Pomoc od státu se pohostinství vyhnula“
Najdete nás i na Facebooku facebook.com/PrahaDnes Tržnice Manifesto Market letos zahájila třetí sezonu. V době po koronaviru Manifestu podle jeho zakladatele Martina Barryho pomohl i fakt, že projekt nestojí na zahraničních turistech. Ti tvořili méně než
V roce 2011 založil newyorský architekt Martin Barry v Praze neziskovou organizaci reSITE, která se věnuje urbanismu, architektuře a rozvoji měst. Nakonec se do Prahy přestěhoval a v roce 2018 spustil na Florenci gastronomickou zónu Manifesto Market. O rok později vznikla pobočka i na Smíchově. Teď hodlá Barry Manifesto rozšířit i mimo Prahu. „Koronavirus mnohé věci urychlil. Třeba náš plán rozvážet jídlo z Manifesta lidem domů,“říká.
PRAHA Před koronavirovou pandemií jste s konceptem Manifesto Marketu plánovali expandovat do zahraničí. Jak reálné je to teď?
Je to dokonce reálnější než kdykoliv předtím. A to z několika důvodů, které vyplynuly jak z doby koronaviru, tak i z našich předchozích plánů. My totiž v rámci Manifesto Marketu nabízíme podnikatelům v gastronomii cenově dostupné prostory k pronájmu. Ten je pro ně u nás dostupnější než v běžném provozu. Prostor je menší, a tedy i levnější a zároveň jim odpadají i další náklady. Restaurace si vystačí s méně zaměstnanci, je i méně administrativy, protože o velkou část toho se staráme my jako provozovatelé. K tomu dobře funguje i značka Manifesta. A to všechno je pro podniky nyní, ve chvíli, kdy třeba čtyřicet procent pražských restaurací zřejmě bude muset zavřít, důležitější než kdy dřív. A podobné je to v Evropě. Takže teď budeme muset expanzi dokonce ještě uspíšit.
Máte v plánu nějaké konkrétní země?
Máme plány v Německu, Francii, Belgii a Velké Británii. Uvažovali jsme ještě asi o dalších deseti zemích, ale tuto část expanze naopak asi pozastavíme. Přece jen už tu nemáme situaci, kdy ekonomika roste a člověk si může dovolit zkoušet všechno naráz.
Jak se ještě koronavirus na fungování Manifesta podepsal?
V jednu chvíli jsme stejně jako ostatní museli zavřít a hrozilo, že už třeba vůbec neotevřeme. To by ale byla rána i pro všechny podniky, které v rámci Manifesta fungují. Kdybychom zůstali zavření, skončilo by také nějakých pětatřicet provozů. Navíc v Manifestu nacházejí práci více než tři stovky lidí. Takže zavření nepřipadalo v úvahu a museli jsme vyřešit, jak přežít. Cílem Manifesta vždy bylo nabízet unikátní zážitek, za kterým k nám přijdete. A takový zážitek jsme od počátku plánovali nabídnout i online. Sloučená dovážka jídla, kterou jsme zavedli, byla součástí našich plánů a pracovali jsme na ní už v předchozích letech. Také jsme trochu
Zakladatel
změnili koncept pořádání kulturních a dalších akcí, kterých bylo jen loni 260. Řekli jsme si, že možná není nutné dělat tři sta akcí ročně, ale že se zaměříme na to, co lidé mají nejradši.
Takže dovážku jídla jste nezavedli jen kvůli krizi, ale jako dlouhodobější plán?
Přesně tak. Zapadlo to do celé té situace. Původně jsme si chtěli aplikaci vyvinout vlastní, ale nakonec jsme se během koronaviru rozhodli, že se spojíme nejprve s Uber Eats, ten se ale z českého trhu s dováženým jídlem stáhl. Takže nyní jsme na Dáme jídlo, což celý proces urychlilo. Teď si můžete domů objednat v jedné objednávce italskou kuchyni, ryby, tacos, burgery. Je to nakonec velmi zajímavé i pro podniky, se kterými spolupracujeme. Na dovážce jídla jsou často kritizované hlavně příliš vysoké poplatky pro restaurace. Tím, že ty menší restaurace zastřešujeme jako Manifesto, můžeme jim vyjednat výhodnější podmínky. A poplatky pak zahrnout třeba do nájmu. Takže restaurace platí jen jednu částku a neničí je to.
Hlavní letní sezona je v plném proudu, ale v Praze chybějí zahraniční turisté. Jak velký problém to pro vás je?
Manifesto bylo od začátku zamýšlené jako projekt zaměřený na místní komunitu. Naším cílem bylo vybudovat si dobrou pověst u místních. Až letos jsme se chtěli zaměřit na mezinárodní marketing a cílit více na turisty. A najednou do toho přišel koronavirus, takže jsme to zase rychle opustili a teď se snažíme cílit na návštěvníky z Česka, kteří o nás třeba vůbec nevědí. Když přijedete do Brna a zeptáte se, jestli znají Manifesto, tak asi často nepochodíte. Realita je taková, že v loňském roce tvořili zahraniční turisté jen něco pod dvacet procent návštěvníků Manifesta. To by možná nikdo nečekal, ale skutečně jsme spíše místem pro místní. Loni k nám přišlo přes 1,7 milionu lidí a většina byli Češi.
Zkoušeli jste čerpat nějakou ekonomickou pomoc od státu?
Jsme v podstatě startup, takže určitě nějakou pomoc potřebujeme. Problém je, že jsme na žádnou nedosáhli. Zkoušeli jsme všechno a nikde jsme neuspěli. Státní podpora je totiž zaměřená na úzkou skupinu firem převážně mimo Prahu a jen v určitých oborech. Pohostinství nemá od státu skoro žádnou podporu. Pokud se zeptáte kohokoliv v našem oboru, jsem si jist, že vám řekne, že také na žádnou pomoc nedosáhl. Reakce Česka na covid-19 ve zdravotnictví a ve společnosti byla perfektní, možná jedna z nejlepších na světě. Co se ale týče ekonomické pomoci, tam je to podstatně horší. Což je škoda, protože malé firmy to teď opravdu potřebují. Snažíme se proto dostat se z toho sami. Změnit trochu model byznysu, snížit náklady. V tom pro nás bylo důležité ono zavedení dovážky, což pomohlo tomu, že když jsme otevřeli, byli naši nájemci v pohodě. A máme teď poměrně hodně nových zájemců. Z těch důvodů, které jsem zmiňoval. Jen teď musíme hledat, kde ušetřit, aniž bychom museli propouštět.
Když pomineme koronavirovou krizi, jak se vám daří obecně? Po otevření se první Manifesto na Florenci stalo celkem úspěšným. Dá se říci, že jste zaplnili díru na trhu?
Nevím, jestli je vhodné slovo úspěšné. Těžko se to definuje.
Když podíváte třeba na sociální sítě, je znát, že Manifesto je místo, které je teď v kurzu.
Máte pravdu, že lidé o tom mluví, což se za úspěch dá považovat. Dá se říci, že jsme jistou díru na trhu zaplnili. Řekl bych, že jsme vytvořili něco jako love brand, značku, se kterou se lidé ztotožňují. Což jsme přesně chtěli. Rád vytvářím místa, kam lidi baví chodit společně.
Myslíte si, že v Praze ještě další podobné projekty chybějí?
Ano, je tu hodně prostoru. Ale to bych si asi zatím nechal pro sebe. Máme ještě pár es v rukávu. Teď jsme v módu, kdy chceme hlavně přežít a inovovat. Poté se snad budeme moci pustit do dalších projektů. V pohostinství je určitě ještě prostor na nové věci. Stejně jako v developmentu, kde možná chybí určitý prvek zábavy.
Změní se teď podle vás nějak gastronomický byznys v Praze? Myslíte, že podniky vašeho typu mají větší šanci přežít než klasické hospody?
Asi ano. V posledních dvou letech jsme se hodně zaměřili na budování komunity. Což nám teď asi může hodně pomoci. Komunita dokáže v krizi rychle podpořit. Nedokážu mluvit za běžné restaurace, ale myslím si, že v současném byznysu musíte být hnán hlavně tím, co chtějí vaši zákazníci. V Praze v tomto ohledu řada podniků často zlenivěla. Do metropole jezdilo ročně sedm milionů turistů a spousta restaurací se spoléhala na to, že k nim zahraniční hosté půjdou prostě jen proto, že tam tu hospodu mají. Takhle to fungovalo hlavně v historickém centru. Jenže udržitelný byznys se tak dělat nedá. Je tu ale i mnoho podnikatelů, kde líní nebyli, snažili se, a přesto jsou teď pod velkým tlakem. To je velká škoda. Nicméně za změny, které na trhu s pohostinstvím nastanou, nemůže jen koronakrize.
Co dalšího za nimi podle vás je?
Určitá přesycenost trhu. Ekonomika byla dobrá deset let a v Praze otevřelo velké množství podniků. Teď nastane přirozená redukce. Bohužel to možná zasáhne i některé velmi dobré restaurace.
Jste původně krajinářský architekt a pocházíte z New Yorku. Jak vnímá architekt z jednoho z největších měst na světě Prahu?
Já tu žiji už asi čtyři a půl roku. Moje čeština je mimochodem stále špatná. Na moji obranu se dá použít snad jen to, že se zároveň učím čínsky. Moje žena je totiž z Tchaj-pej. Já se narodil na Manhattanu, část života jsem žil v Brooklynu a New York miluji. Když jsem se stěhoval do Prahy, říkal jsem všem, že jsem za dva roky zpět. Pak se sem ale přestěhovala i moje žena, máme syna a v Praze jsme nakonec doma. Říkám o sobě, že jsem teď takový vesničan. Ne že bych viděl Prahu jako vesnici, ale spíše z pohledu toho, jak teď žiji. Nemáme auto, bydlíme deset minut od mojí kanceláře. Takže se náš život vejde do patnáctiminutové docházkové vzdálenosti. Z chlápka z velkého chaotického města jsem se stal člověkem, který žije vcelku klidný a jednoduchý život. Odpadla mi spousta stresů. Život v Praze se nám moc líbí.
Řekl byste, že se Praha jako město posouvá dopředu?
Určitě. Vedle Manifesto Marketu vedu také neziskovou organizaci reSITE, v rámci níž v Praze pořádáme konference o městech a jejich rozvoji. První byla v roce 2012 a mluvili jsme tehdy hodně o tom, jak by se Praha mohla změnit k lepšímu. A myslím, že práce, kterou představitelé města spolu s Institutem plánování a rozvoje a dalšími za tu dobu udělali, je zřejmá. Praha je teď modernější, rozvinutější. Je jasné, že by to šlo všechno ještě lépe, ale i developeři podle mě úspěšně pracují na tom, aby byla Praha modernějším městem. A konečně to podle mě chápe i vedení města, což jsme se snažili podpořit i v rámci konferencí reSITE. K rozvoji města je potřeba, aby na něm pracoval občanský sektor, podnikatelé i politici. V tom se Praha podle mě posouvá kupředu.