Z divize do ligy na sekačce
Je mu šestatřicet a poprvé v životě si zahraje ligu. Jan Jeřábek, kapitán Pardubic, ale zvládá i sekat, prát a uklízet. Zvítězit za každou cenu
Kdybyste neznali okolnosti, možná budete mít dojem, že jste se octli v seriálu Okresní přebor. Takhle nějak to přece vypadalo v Houslicích!
Také u vchodu na stadion Pod Vinicí byste marně hledali vrátnici. Kolem hospůdky, kde už před polednem sedí štamgasti, bez povšimnutí projdete do areálu.
Hřiště obehnané klandrem, skromné lavičky náhradníků, jedna tribuna, pod ní vchod do kabin.
A pak už jen čerstvě posekaný trávník, nad kterým nizoučko krouží hejno sýkorek – snad aby si zblízka prohlédlo, jak chlapík na traktůrku odvedl svou práci.
Abychom byli konkrétní: jmenuje se Jan Jeřábek a v pardubickém klubu plní několik rolí. Trávníkář.
Kustod.
Údržbář.
A kapitán áčka, které předminulý týden vyválčilo postup do první ligy po jedenapadesáti letech.
Také žasnete? Kam se hrabe Ondřej Vetchý, alias Jirka Luňák, který se v Okresním přeboru kasal, že je „kapitán a trenér“.
Jeřábek toho zvládne ještě víc! „Děláme si srandu, že abych se vyplatil, musím mít dvě funkce. Ale přijde mi to normální, vždycky jsem vedle fotbalu pracoval. Ani by mě nebavilo po tréninku jen ležet doma,“prohodí šestatřicetiletý šéf kabiny, když sleze ze sekačky, aby odvyprávěl svůj příběh.
Až do dvaadvaceti kopal jen krajský přebor v Prachovicích. Pracoval
jako řezník, po přestupu do tehdy divizních Pardubic vedle fotbalu montoval vzduchotechniku a plastová okna. Až pak slyšel: Nechceš tady kromě hraní dělat správce?
Obarvené stulpny a kluci z ulice
„Nejdřív to byla brigáda, nakonec jsem tady už osm let,“prohodí. „Mám dvě smlouvy – hráčskou a pracovní. A když se má některá vylepšit, vždycky chci, aby to byla ta pracovní. Sice jako hráč pokračuju, ale už řeším zadní vrátka. Fotbalem se do budoucna už nezajistím, takže se hodí každá kačka.“
Nedivte se. Zatímco jinde fotbalisté před stadionem parkují drahá auta a utrácejí tisíce za oblečení, v Pardubicích to chodí trošku jinak.
Jeřábek vás na stadionu uvítá v kraťasech a vybledlém tričku s logem klubu, do ruky vezme klíče a ochotně provede po celém areálu.
Nejdřív míří do malé komůrky, která je jeho královstvím. Na dveře mu spoluhráči pověsili cedulku s nápisem Pozor – Jeřáb, aby bylo jasno, kdo uvnitř vládne. V tmavé místnosti najdete košťata, čisticí prostředky a pracovní oblečení, kousek vedle je prádelna, kde se kapitán týmu mění v kustoda.
Po letech už s praním nemá problémy, takže jen s úsměvem vzpomíná na začátky, kdy se občas něco nepovedlo.
„Jednou jsem obarvil stulpny, pěkně zrůžověly. Hodil jsem k nim omylem něco červeného,“vybaví si. „Těžší bylo naučit se se sekačkou. Do toho mě zasvěcoval Martin Shejbal, náš bývalý gólman, který mi tu dřív šéfoval. Nejsložitější je údržba. Jak se čepele brousí, čistí, nastavují... U tak velké sekačky je to trochu věda, slyšel jsem, že stejnou používají i na golfové hřiště.“
Sekání také zabere nejvíc času. Jeřábek musí postupně obkroužit hlavní hřiště i dvě tréninková. Klidně se stane, že jedno seká tři hodiny – zvlášť když je vysoká tráva. „Pokud se dá sekat obden, je to v pohodě. Ale co když třeba tři dny prší? Pak to hned rychle roste a práce se nabaluje.“
Nic z toho neberte jako stížnost. Jeřábka práce všeho druhu baví, to poznáte. Když mluví o sekání, září mu oči, a když projde okolo prokopnutých dveří u kabiny hostů, jen pokrčí rameny: „To je čerstvé, od jednoho pána z Vyšehradu. Dveře vyměníme, já emoce dokážu pochopit.“
Jediné, co ho dokáže vytočit, jsou nezvaní hosté na trávníku. Tím, že se do areálu dostane kdokoli z ulice, patří k jeho povinnostem také hlídat, aby si na pečlivě udržovaném hřišti nekopal kdokoli, komu se zachce.
„Stává se to. Občas musím vyhánět kluky s balonem, hlavně z tréninkového hřiště,“překvapuje. „Nechce se jim, ještě se většinou tváří dotčeně.“
Díky tomu, že práci dělá poctivě, nikdy nezažil, že by si na pardubický trávník stěžovali rozhodčí. Když už výjimečně slyšel výtku, směřovala k lajnování – čáry prý byly málo vidět. Mnohem častěji se ozvou spoluhráči, kteří si z kapitána střílejí.
„Já jim říkám, ať mi moc neběhají ve vápně a nevyšlapou to. Oni si zas ze srandy stěžují, že je tráva moc vysoká, balon špatně lítá a že správce stojí za prd,“chechtá se. „A v kabině mi taky někteří dělají svinčík. Musím jim občas trochu srazit hřebínek. Někdy je seřvu jako kapitán, někdy jako správce, ale z obou pozic mám navrch.“
Pochopení naopak měl po oslavách postupu – to se nepořádek v kabině promíjí. Pár dní poté, co uvnitř stříkalo šampaňské, je šatna perfektně vycíděná, ale...
„Byla to fuška, zabralo mi to celé dopoledne. A to jsem si vzal na pomoc i manželku,“usmívá se. „Vytírali jsme snad čtyřikrát a málem jsem tam nechal podrážky, jak byla podlaha ulepená od šampusu.“
Trávníkářem i v Boleslavi?
Umíte si představit, jak s manželkou po boku uklízí kabinu třeba slávistický kapitán Jan Bořil? Nebo že by jeho sparťanský kolega Bořek Dočkal na Letné pral dresy?
V první lize taková představa vypadá bláznivě, přesto Jeřábek zřejmě bude ve dvojroli pokračovat. Povinností by ale měl mít méně než dřív – už proto, že pod Vinicí se nejvyšší soutěž hrát nebude.
Stadion neodpovídá požadavkům, výstavba nového se teprve řeší, a tak Pardubice do nové éry nakročí v azylu – pravděpodobně v Mladé Boleslavi.
„Třeba se i tam s trávníkáři domluvím, že mě to občas nechají posekat,“cukají koutky Jeřábkovi. „Ale spíš to vypadá, že asi budu dělat už jen kustoda. V zápisu o utkání stejně budu dvakrát, to je samo o sobě kuriozita.“
Stejně jako pardubická jízda z divize až do první ligy, kterou Jeřábek jako jediný z hráčů absolvoval celou. Když mu před lety nevyšel přestup do Českých Budějovic, smířil se s tím, že už se na vrchol nikdy nedostane. Až teď, v šestatřiceti, to konečně vyšlo.
„Když jsme šli do třetí ligy, říkal jsem si: To bude mazec! Když do druhé, napadlo mě: Neměl bych už skončit?“vybavuje si. „Teď to nechávám osudu. Smlouvu mám ještě na dva roky, tak si zkusím ligu zahrát a uvidíme.“
Jan Jeřábek je ikonou fotbalových Pardubic, které vyhrály druhou ligu.