Nejistá budoucnost „štěnic“

Soudy musí sjednotit způsob, jakým povolují a hodnotí odposlechy. A musí to udělat tak srozumitelně, aby to pochopila i veřejnost. Jinak se lidé budou pořád jen divit jako v případě jednoho z verdiktů nad Davidem Rathem.

Ahoj broučku. Normálně cigoška couvá, zezadu do mě šťouchne, čtyři sta novinářů, osmnáct policejních vozů,“stěžoval si mumlavý hlas Romana Janouška do ticha v síni Městského soudu v Praze před šesti lety.

Uvedený hovor proběhl krátce poté, co pražský šíbr svým autem srazil a vážně zranil ženu. A své manželce do sluchátka popisoval bezprostřední pocity po události. Že se tyhle věty dostaly na veřejnost, bylo částečně dílem náhody, protože Janouškův telefon v té době odposlouchával protimafiánský útvar v rámci takzvané kauzy Nagyová. Detektivové Roberta Šlachty se pochopitelně nestarali o Janouškovy dopravní nehody, ale o možnou korupci kolem státních zakázek.

Odposlechy, ve kterých Janoušek cynicky mluví o „Číňance, která mu skočila šipku na kapotu“, kontroverznímu podnikateli uškodily. Byl to důležitý (byť ne jediný) důkaz o tom, že ženu viděl a najel na ni úmyslně.

A taky ukázkový případ použití odposlechů v kauze, pro kterou nebyly povoleny. Přesto soud přehrání připustil a k obsahu Janouškových vět přihlížel. Stejný soud přitom o pár let později další odposlechy pořízené v kauze Nagyová odmítl použít v případu kolem pražského dopravního podniku, kde obžalobě čelí mimo jiné podnikatel Ivo Rittig. A to s odůvodněním, že byly pořízeny kvůli jiné kauze. Má to logiku?

Nic pro laiky

Velkých kauz, které verdikty ohledně odposlechů poznamenaly, je pochopitelně daleko víc. Tuzemské soudy (včetně Městského soudu v Praze, který připustil Janouškovy odposlechy) v několika závažných případech shodily odposlechy primárně ze dvou důvodů: buď byly povoleny pro vyšetřování jiné trestné činnosti, než jakou mají před soudem prokazovat, nebo jejich povolení nebylo dostatečně odůvodněné a policie si důkazy měla opatřit jinak.

Výroky soudních senátů v posledních letech nebyly zrovna konzistentní. A tak se na „štěnicích“často zasekl celý případ, jako tomu bylo například v kauze Davida Ratha. Senát soudce Vrchního soudu v Praze Pavla Zelenky v roce 2016 šokujícím rozhodnutím zrušil první rozsudek nad Rathem a řekl, že odposlechy nelze použít.

A i když je později Nejvyšší soud vrátil do hry, Zelenka je posléze opět nepřipustil a část případu kolem Ratha tím smetl. Nedávalo to smysl, ale jak prohlásil sám tento soudce, veřejnosti to ani smysl dávat nemusí. „Je pravda, že laická veřejnost to těžko pochopí. Ale ona nepochopí i jiné věci, protože toto je velice složitá trestná činnost,“prohlásil v rozhovoru pro web iRozhlas.cz.

Problém s odposlechy je přitom od začátku do konce na soudech. Policie, potažmo státní zástupci jen žádají o jejich povolení. Soudce odposlech povoluje, případně jej prodlužuje. Jiný soudce pak rozhoduje o tom, zda jejich povolení bylo zákonné.

Dlouhou dobu se vedly různé konspirační teorie o tom, který soudce jde, nebo nejde státním zástupcům „na ruku“a odposlechy povolí i s chabým odůvodněním. Nic takového se však nikdy neprokázalo.

Ve zmíněné kauze kolem Rittiga a jízdenek pro dopravní podnik si vrchní soud nakonec kvůli odposlechům vyžádal takzvané sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu. To by mělo po letech nepředvídatelných rozhodnutí dát odpověď, jak mají soudy s odposlechy zacházet. Rozhodně se zdá, že zlatá éra odposlechů je pryč.

Nejzávažněji by přitom přísnější metr pro povolování odposlechů zasáhl vyšetřování korupce a závažné hospodářské kriminality. Tedy právě kauzy, jako byla ta Davida Ratha.

Korupci totiž často nezachytí žádné výpisy z účtů nebo svědectví. Řeší se mezi čtyřma očima, peníze se předávají hotově a nabídka se píše na smazatelnou tabulku. To jsou všechno desítky let praktikované a známé triky. Pokud by platilo, že policie musí mít nějaké důkazy už pro samotné povolení odposlechů, řada případů by se k soudu nedostala.

Odposlechy jsou prostě nutnost, jak tvrdí například vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová. A protože odposlechy telefonů jsou s masovým rozšířením různých šifrovaných aplikací stále méně a méně účinné, je třeba odposlouchávat podezřelé například v kanceláři nebo autě. Tedy takzvanými prostorovými odposlechy.

Také ty se v poslední době staly předmětem odborné diskuse. Například vedoucí katedry trestního práva Právnické fakulty UK profesor Jiří Jelínek nedávno v rozhovoru pro Lidové noviny kritizoval jejich neexistující úpravu v trestním řádu.

„Jak se zdokonaluje telekomunikační technika, používají se ve stále větší míře, což představuje větší nebezpečí zásahu do občanských práv a svobod. Tím spíš by (míněno odposlechy – pozn. red.) proto měly být v trestním řádu upraveny výslovně. Bohužel tomu tak není,“prohlásil. Má pravdu. To je však v tuto chvíli druhotný problém. Ten hlavní musí vyřešit (a doufejme, že brzo vyřeší) stanovisko Nejvyššího soudu. A doufejme, že to bude srozumitelné i pro veřejnost, nejen pro soudce Zelenku.

Ať už to na Nejvyšším soudu dopadne jakkoli, odposlechy pořizované kvůli podezření z korupce a posléze použité v případu dopravní nehody, jako tomu bylo v případu Romana Janouška, však zřejmě už neuvidíme.

Přísnější metr pro povolování odposlechů by zasáhl vyšetřování korupce.