Vše souvisí se vším, ví Paolo Giordano
Láska až za hrob, ovšem viděná z nezvyklé perspektivy. Takové je Dobývání nebe, které napsal tvůrce proslulého bestselleru Osamělost prvočísel, italský autor Paolo Giordano.
Překonávat, dobývat, měnit. Italský spisovatel a teoretický fyzik Paolo Giordano zasvětil svůj čtvrtý román těm, jež neklid duše dovede až na samotný okraj existence. Dobývání nebe je znamenitou generační výpovědí, nepodbízivou a svéhlavou, která se navzdory své komplexitě nakonec hrdě vrací k základním lidským hodnotám.
Chlapci ze statku
Jsou letní lásky a přátelství, která společně s prvními zlatavými listy odvane vítr. Pak jsou taková, jež překonají nástup podzimu i chvilková odcizení a člověku navždy změní život. Třeba jako Terese, vypravěčce románu Dobývání nebe. V jihoitalské Apulii se jako náctiletá seznamuje s Bernem, Tommasem a Nicolou. Chlapci z nedalekého statku, které v dosti nezvyklém a vírou vedeném uspořádání vychovává Cesare, otec posledního ze jmenovaných.
Ústřední čtveřici hrdinů Giordano zachycuje od brzkých -nácti až za hranici třicítky a zatímco na každodenní úrovni je konfrontuje s běžnými maléry, zamilováními a revoltami, v globálu je zasazuje do prostředí mnohdy extrémního, vedeného slepou vírou v jedno vidění světa.
O lásce až za hrob
Jak jednotliví hrdinové dospívají, zrcadlí v nich Giordano slabiny konzumní společnosti i opozitního alternativního žití. Sympaticky neukazuje prstem na správné a špatné, nestaví zdi ani propasti, sám naznačuje, že pravda bude jako již mnohokrát ležet někde mezi.
Vztah člověka k přírodě (a půdě) je alfou a omegou životů téměř všech zúčastněných, leč pro jedny je neposkvrnitelnou svatyní a pro druhé jen prostředkem k maximalizaci zisku.
Přesto Dobývání nebe navzdory všem trefným postřehům a svědectvím o povaze jedné, značně rozpolcené generace vévodí milostný příběh Berna a Teresy. Bolestivý, nadčasový, jenž dává slovnímu spojení „láska až za hrob“mrazivý rozměr. Jsou to totiž krajnosti, mezní situace, o které Giordano příběh opírá.
Jiná perspektiva
Chronologicky neuspořádané vyprávění zaručuje čtenáři nezvyklou perspektivu. Motivace a činy protagonistů může sledovat tu s vědomím budoucího, tu minulého, zcela v duchu myšlenky „všechno souvisí se vším“. Vyzdvihnout je třeba také překlad Alice Flemrové, která sama v závěru knihy nabízí cenný pohled na genezi Paola Giordana jako spisovatele i uznávaného intelektuála. Sledovat jeho další cestu bude velmi zajímavé, obzvlášť pokud nadále dovede tak neotřele vnímat a vystihovat svět okolo sebe.