Zvoní už megapolím umíráček? Nevypadá to
Velkoměsta nezmizí, tak jako nezmizely mrakodrapy po 11. září 2001
Jak se vrací koronavirová nákaza, mnohá světová velkoměsta opět připomínají svůj vlastní stín. Spíše vylidněné ulice, prázdné obchody, kavárny a bary.
Po celém světě je nakaženo už přes 16 milionů lidí a požadavek sociální distance vyklidil jindy rušné křižovatky obchodu a zábavy. Strmě stoupají počty nemocných.
Ve velkých městech žije zhruba 95 procent nakažených. Do životů lidí se to výrazně promítlo. Mnohamilionové moderní megapole na čas nedobrovolně zvolnily tempo a mnoho expertů už nad nimi rychle láme hůl.
Mnozí dokonce tvrdí, že metropolitním sídlům, jako je New York, Šanghaj či Sydney, už zvoní umíráček. Opravdu?
To ne, tak zlé to ještě není. Městské aglomerace se však změní, budou docela jiné než dříve.
Rozsáhlé kancelářské plochy najednou budou k nepotřebě. Jejich ceny padají už teď.
Digitalizace pokročí. Lidé budou více pracovat doma. Prodejci se více přikloní k obchodu prostřednictvím onlinových objednávek. Zábava bude častěji probíhat na webu, diskuse se přesune ještě více na sociální sítě. Fyzická přítomnost na jednání se ukáže zbytečnou. A více se bude jezdit na kole než v přeplněném metru.
To všechno už tu bylo. Koronavirus jen všechny změny akceleroval.
Pracovat z domova
Velkoměstská centra ovšem zůstanou, jen ztratí nynější monopol na dosavadní přenos informací a zboží, který posouvá civilizaci vpřed. Města se změní.
„Tato pandemie má opravdu velký potenciál, aby proměnila města,“soudí Peter Clark, expert na urbánní historii z Helsinské university. V rozhovoru pro bruselský web Politico uvedl, že tyto změny se jen umocní, pokud Evropu zasáhne druhá vlna koronaviru. K té není daleko. Podle posledních zpráv přibývá nakažených ve Španělsku, v Británii, Belgii či Německu. Mnoho politiků připouští, že situace je vážná.
Clark připomíná, že od 80. let minulého století probíhala ve většině západních zemí deindustrializační vlna, těžiště prosperity měst převzal sektor služeb. Megapole ve světě rostly a svou gravitací ovlivňovaly celé státy, jichž byly centrem.
„Pro tento model představuje pandemie velkou hrozbu,“říká Peter Clark.
Nová realita totiž přináší rychlé změny. Podle statistik pracovalo ještě před pěti lety jen 11 procent Němců a osm procent Italů z domova. Teď se tato čísla rychle mění. V čase koronavirové krize se ukázalo, jak snadné je pracovat na dálku, stejně tak se přizpůsobily i školy.
Světové megapole ale podle všeho všechny tyto předpokládané změny ustojí. Tak jako mrakodrapy ustály pochybnosti po newyorských útocích z 11. září 2001.
Sociální odstupy
Velká města byla centry těžkých epidemií už po mnoho tisíciletí, vždy se nakonec vzchopila. Podobné krize, jako ta dnešní, už probíhaly v minulosti. Třeba toskánská metropole Siena byla před nějakými 700 lety dynamickým centrem s nějakými 50 tisíci obyvateli. Jenže přišla „černá smrt“, morová nákaza, která město zdecimovala a jeho zlaté časy se nadlouho vytratily.
Morové epidemie vylidnily i jiná středověká města, vždy ale jen na čas. Stejně tak jen časově omezené škody napáchala nákaza španělské chřipky v roce 1918.
„Lidé se vždy dokázali vrátit do měst po odeznění pandemie, protože tam nacházeli lepší nabídku práce i vyšší platy,“uvedl v magazínu Foreign Policy americký historik Richard Florida. Současná epidemie podle něj možná přinese větší zájem o bydlení v městských suburbiích, kde není taková hustota obyvatel. V městských centrech možná přechodně poklesnou nájmy, to zase přiláká mnoho ambiciózních mladých lidí.
Městské souřadnice se budou v blízké budoucnosti hodně lišit od dnešních pulzujících ulic, se zástupy spěchajících lidí.
Budoucí megapole více zohlední požadavek sociální distance. Zejména v případě, že nebude po ruce účinná vakcína proti nemoci. „Pandemie změní život měst, veřejné prostory se přizpůsobí požadavku na sociální odstupy,“míní kanadský výzkumník Robert Muggah.
Šanci promluvit do podoby měst budou mít pochopitelně urbanisté. Budou zřejmě hledat cesty, jak se vyhnout přelidněným zónám, ale jak přitom udržet městský prostor v přijatelných hranicích, aby prorůstání bydlení daleko do městské periferie nevytvářelo neúnosné nároky na infrastrukturu.