V trenkách a bos. Co jsem zjistil v noci na dvorku

Někdy stačí opravdu málo, aby si člověk uvědomil, co je podstatné a co ne. A jak snadno se stanou nedostupnými věci, které pokládáme za naprosté jistoty.

Mně k tomuto poznání stačilo být v noci tři hodiny uvězněný na dvorku. Stalo se mi to předevčírem. Zavřel jsem se tam sám.

Seběhlo se to takhle. Když jsem trochu přetažený, bývám maličko náměsíčný. Třeba v březnu, na začátku pandemie, mě žena v noci přistihla, jak prohledávám skříně. A když se trochu vylekaně ptala, co to vyvádím, odpověděl jsem jí, že přece „hledám pacienta nula“.

Teď, v noci na úterý v půl čtvrté ráno, jsem si šel odskočit. To ostatně zvládá v polospánku každý. Automaticky jsem došel na záchod, automaticky jsem pak spláchnul, automaticky jsem otevřel dveře bytu a vyšel na chodbu. Automaticky jsem dveře zaklapnul. V tom okamžiku jsem se probudil. Stojím v trenýrkách a tričku, bos, uprostřed noci za zabouchnutými dveřmi na pusté chodbě činžáku. Ježiš, co blbnu, říkám si. Teď budu muset zazvonit a vzbudit ženu, aby mi otevřela, to je mrzutost, ale zlobit se nebude, zasmějeme se tomu a skočím zas do peřin.

Zvoním. Znovu zvoním. Zvoním důrazněji. A polije mě hrůza.

Dochází mi, že náš zvonek není zrovna hlasitý a že ženu nevzbudí. A taky nevzbudil.

Nemůžu tomu uvěřit. To přece není možné! Začínám tušit, že situace, ve které se nacházím, je prekérní.

Ještě že mám na sobě aspoň ty trenky a triko. Bez nich bych byl v situaci ještě výrazně prekérnější!

Minuty plynou. Začínám prozkoumávat meze svého nového životního prostoru. Do sklepa se nedostanu. Ven na ulici sice ano, ale tím bych mnoho nezískal, spíše ztratil.

Ha! Klika dveří na dvorek je v poloze „odemčeno“. Sousedi, kteří tam večer grilovali, zapomněli zamknout! Jsem jim nesmírně vděčný. Můj životní prostor se tím násobí. Navíc je tam pohodlná lavička a stůl.

A na dvorek taky vede okno, za kterým spí žena! Svítá mi nová naděje.

Okno je vysoko, ale nacházím synkův kyblíček s křídami. Zkusím se tam křídou trefit. Trefuju perfektně, okno zaduní. A znovu a znovu. To přece ženu musí vzbudit. Nevzbudilo.

Rezignovaně usedám na lavičku, hlavu opřu o dlaně a čekám. Synek obvykle vstává v půl sedmé. Noc je naštěstí úžasně teplá. Někdy ale spí klidně až do půl desáté. Zvon na hodinách na nedaleké škole třikrát zazvoní. Je tři čtvrtě na čtyři. Pak čtyři. Čtvrt na pět. Sedím, začíná mi být trochu zima. Naházím na okno zas nějaké ty křídy. Nic.

Půl páté. Obloha začíná blednout. Ozývají se první ptáci.

Pět hodin. Křídy. Zvonek. Nic. Rozednívá se. Město ožívá, jsou slyšet autobusy z hlavní třídy.

Půl šesté. Mám poslední křídu. Ostatní jsou na parapetu. Lámu křídu opatrně na tři dílky. Házím. Bum. Bum. Bum. Nic.

Střechy ozařuje sluníčko. Do stehna mě štípnul komár. Ať si saje. Jsme v tom tady spolu.

Zvon hlásí tři čtvrtě na šest.

A pak to přichází. Absolutní, totální smíření. Prostě se odsud nedostanu. Už nikdy. Tady, na tomhle dvorku, na téhle lavičce budu teď žít.

Stal se ze mě Dvorkový muž.

P. S. Nakonec jsem se, jak čtenář zajisté tuší, z toho dvorku dostal. V půl sedmé šel do práce soused, půjčil mi dlouhou lať, a tou jsem se přes okno nakonec dobouchal. Se ženou jsme se tomu zasmáli a ještě jsem skočil do peřin.

A něco vám řeknu – taková vlastní postel, to je tedy věc!