Záhada dvou míčů
První světový titul v roce 1930 si vykopali fotbalisté Uruguaye. Nad Argentinou vyhráli 4:2. Ale s jakým míčem? Nebo míči?
Je to půvabná historka. Tak kouzelná, že jí snadno uvěříte. Ale je pravdivá? To už zřejmě nikdo nikdy nezjistí. Z několika rozmazaných černobílých fotek toho moc nevykoukáte, jiné důkazy chybějí a s tak velkým časovým odstupem se s nimi už těžko někdo vytasí.
Přesně devadesát let dnes uplynulo od prvního finále fotbalového mistrovství světa, ve kterém se střetla domácí Uruguay s Argentinou.
A o něm se traduje, že ho rozhodla poločasová změna balonu. Ano, slyšíte dobře! Chystalo se historicky první rozuzlení světového šampionátu, proti sobě stáli dva nesmiřitelní rivalové a to hlavní, co řešili, bylo: S jakým míčem se bude hrát?
Oba týmy si na šampionát přivezly svůj vlastní a odehrály s ním všechny zápasy. Dařilo se jim, vyhrávaly, postupovaly. A tak se před finále ani jeden nechtěl své oblíbené meruny vzdát.
Uruguayci si zvykli na balon vyrobený v Anglii firmou Salter a syn. Se šněrováním a pásy kůže lepenými do tvaru písmene T.
Argentinský míč byl menší, lehčí, s obdélníkovými pásy, vyrobený pro změnu ve Skotsku.
Tolik fakta – dál už se můžeme jen domýšlet.
Nikdo nechtěl ustoupit
Pravda je, že fotografové zachytili belgického rozhodčího Johna Langenuse, jak vede týmy na hřiště a nese oba balony. Sám se o tom dokonce zmínil v knize, kterou později sepsal.
„Cítil jsem mezi oběma stranami velkou nevraživost. Hlavně ve chvíli, kdy došlo na volbu míče,“vyprávěl. „Nikdo nechtěl ustoupit, tak jsem na trávník přinesl oba balony a nechal rozhodnout los.“
Vzduchem zasvištěla mince, a když dopadla na trávník, radovali se Argentinci. Finále se začalo hrát s jejich balonem, pro který se vžil název Tiento. Do poločasu vedl tým kolem střelce Stábileho 2:1 a vše nasvědčovalo tomu, že si jde pro zlato.
Jenže ve druhém poločase Uruguay nastřílela tři góly a zápas otočila, což zřejmě dalo vzniknout legendě. Hned se rozkřiklo: To muselo být tím, že se druhý poločas hrál s uruguayským balonem!
Ale možná si jen Argentinci chtěli najít omluvu pro to, že rozhodující moment nezvládli.
Když dnes zajdete do manchesterského muzea, které ukrývá nejcennější artefakty fotbalové historie, žádný uruguayský míč ve vitríně nenajdete, zato argentinské Tiento ano. Je už řádně zpuchřelé, popraskané, šišaté, temně hnědá barva léty zežloutla. Ale pořád z něj sálá magická síla příběhu.
Ten ještě nabírá na zajímavosti, když zjistíte, že Uruguayci balon po zápase ukořistili a věnovali útočníkovi Juanu Peregrinu Anselmovi – ten dal dva góly v semifinále, ale rozuzlení turnaje propásl kvůli zranění.
I když necháme půtky o balon stranou, musel to být tehdy v Montevideu divoký den. Z Buenos Aires dorazily přes estuár Rio de La Plata lodě natřískané argentinskými fanoušky, poslední odrazila od břehů v předvečer finále. Strach ze střelby
Hrálo se sice až ve dvě odpoledne, ale stadion otevřel brány už v osm ráno, a přestože fanoušky u vchodů zdržely přísné bezpečnostní kontroly, dávno před výkopem bylo narváno k prasknutí.
Vzhledem k obří rivalitě mezi oběma zeměmi musel argentinský tým hlídat kordon policistů, před bouřícími tribunami stály další desítky strážníků s bajonety. Argentinský tahoun Monti se před výkopem v kabině rozklepal a spoluhráčům se svěřil: „Mám strach, že mě někdo z tribuny zastřelí. Nechci hrát!“
Cítil jsem mezi oběma stranami velkou nevraživost. Hlavně ve chvíli, kdy došlo na volbu míče.
John Langenus, rozhodčí
Nakonec se nechal přemluvit, ale myšlenkami byl celý zápas mimo. V napjaté atmosféře se bál i rozhodčí Langenus, také on spolu s asistenty požádal o policejní ochranu. A když před pauzou uznal sporný argentinský gól na 2:1, v hledišti to vřelo ještě víc.
Kdo ví, co by se na Estadio Centenario mohlo semlít, kdyby domácí nedokázali vývoj otočit. Ale ať už se druhá půle hrála s jakýmkoli míčem, Uruguayci ji zvládli parádně. Střelec Cea vyrovnal, levý halv Iriarte poslal tým do vedení a minutu před koncem Castro – útočník, který ve třinácti letech přišel po zásahu elektrickým proudem o ruku – výsledek pojistil.
Uruguayský prezident Campisteguy vyhlásil druhý den státní svátek, zato na uruguayské velvyslanectví v Buenos Aires létaly kameny.
Válka z toho naštěstí nebyla. V kronikách zůstává jen ta, která se rozhořela těsně před finále.