Václav Varaďa

O strádání české mládeže, mrzutém konci po MS i vizích, které hokej nakopnou.

Když dcerky usnou a na kutě jde i manželka, přichází jeho čas. Václav Varaďa zapne počítač a píše. O zážitcích z hráčské kariéry i historkách NHL, o trenérských zkušenostech a pohledu na hokej v Česku.

Články už přes půl roku zveřejňuje na svém blogu. „Cítím, že tady není jednotný směr. Chci ukázat, jak to dělám já. Nechci si to nechat pro sebe,“říká hokejový psavec. „A strašně mě to naplňuje!“

I bez jeho záliby je zajímavou postavou domácího hokeje. Minulý týden rozjel přípravu na ledě jako nejdéle sloužící kouč extraligy. V koronavirové nejistotě prodloužil spojení s Třincem až do roku 2027, obdobný kontrakt nemá momentálně v českém hokeji ani fotbalu obdoby. Dva roky také velel reprezentační dvacítce, kterou počátkem roku na sledovaném šampionátu v Ostravě nepřevedl přes čtvrtfinále.

Pro MF DNES vypráví o mrzutém konci, o úprcích junáků do zámoří, o třineckých vizích i o vlastním blogu.

Znáte někoho, kdo podobně jako vy píše o hokeji?

Moc ne. Uzrálo ve mně, že bych se takhle mohl posunout dál. Vnímám, že lidé chtěli vědět, jak jsem viděl český tým do 20 let nebo třeba jak připravuji Třinec. Mohl bych si na zimáku něco oddělat, ve dvě hodiny skončit a mít čistou hlavu. Jenže cítím, že to hokej potřebuje.

Kolik vás to stojí?

Investuju do toho hodně času. Projekt spolkne zhruba desetitisíce za měsíc. Spolupracuji s copywriterkou, dopředu dáváme dohromady témata a vizi co dál.

Jaké máte ohlasy?

Známým se to líbí. Od dalších lidí dostávám dost dotazů na mail, Instagram i Facebook. Řeším s nimi jejich problémy. Když je to v rámci slušnosti, reaguju i na negativní podněty, že jsem napsal blábol. Věřím, že i pokud někdo s něčím nesouhlasí, může si z toho vzít i nějakou maličkost. Inspiruje mě to k dalším článkům. Dívám se taky, co se píše v médiích a co lidi zajímá.

Proto jste se vyjádřil ke kauze trenéra Stloukala, který vulgárně tepal dorostence Techniky Brno?

Odpovídal jsem v jedné novinové anketě. Pak jsem ale cítil, že bych o tom chtěl říct víc. Představil jsem si, jak by se trenér měl k hráčům chovat. Obsah byl správný, taky by mě štvalo, kdyby hráči přišli na trénink v takovém stavu. Forma projevu a ponižování, to bylo neúnosné.

Berete blog jako místo, kde se můžete i obhájit?

Ano, hokejový trenér dostává prostor vyjádřit se i k věcem, které jsou v českém hokeji zaostalé. Teď ho mám větší. Stalo se mi, že z nějakého povídání moje slova vyplynou trochu jinak. Na blogu je to podle mých představ. I k šampionátu dvacítek jsem se tam dostatečně vyjádřil. Cítil jsem, že prostor v médiích nebyl takový, jaký bych si přál.

To jde stěží. Noviny by měly nabídnout i názory expertů nebo pohled autora textu.

Neberu to jako křivdu, bez novinářů by hokej vypadal jinak a je dobře, že se píše o tom, co funguje i nefunguje. Kromě negace je ale dobré vidět i to pozitivní. To potom může třeba přimět rodiče, aby posílali děti na hokej a rozšiřovala se základna.

S dvacítkou jste na MS dvakrát vypadl ve čtvrtfinále, což z vás udělalo dalšího z řady neúspěšných reprezentačních koučů. Štve vás to?

Já se cítím úspěšný, protože mi to ukázalo cestu, jak dál. Dál už to není otázka pro mě, ale věřím, že hráči obou ročníků se také dokázali posunout. Pochytili střípky, jak se připravovat, co dodržovat, jak se stravovat. S kolegy Patrikem Eliášem a Alešem Krátoškou jsme jim naznačili cestu. Přál jsem si medaili, ale musíte zohlednit, jaká je základna, její kvalita nebo kolik mladých hráčů je v nejvyšších soutěžích. Potřebujeme nakopnout, aby se náš hokej zlepšil.

Půjde to?

Silnější týmy můžeme porazit, ale nemůžeme je porážet. Nechci být špatným prorokem, ale bojím se, že nás čeká hluché období. Rýsují se možná silnější ročníky, ale konkurence nezahálí. Při turnajích a kempech dvacítky jsem si občas na střídačce říkal: Ty jo, to budeme mít těžké! Vidíte sílu, drajv, rychlost a přesnost provedení soupeře. Naopak my si dáme špatnou přihrávku, odhodíme zbytečně puk nebo ho naopak přidržíme a faulujeme. Můžete na hráče apelovat, ale musíte s nimi pracovat na denní bázi, abyste chyby napravil.

To se neděje?

Vadilo mi, že hráč přijede na reprezentační sraz nepřipravený i z projektového týmu (Litoměřice). Zeptám se, jak tam trénuje a co tam dělají. On mi odpoví, že odpoledne nemůžou na led, ale jen do tělocvičny. A když kluky vezmeme do atletické rozcvičovny, nezvládnou kotoul vzad. Je jasné, že se rozhoduje na ledě, ale tohle je průprava, kterou by měl hráč ovládat.

Mrzí vás, že jste u dvacítky skončil? Na vašem blogu jste si posteskl na způsob, jak jste se o tom dozvěděl.

V listopadu jsem byl v kontaktu se svazem, jestli bych o pokračování neuvažoval. Zároveň jsem řešil Třinec, kde mi končila smlouva. Obě práce mě naplňovaly a vše jsem nechal po mistrovství světa. Po něm jsem seděl na čtyřhodinové schůzi s představiteli českého hokeje, kde jsem prezentoval svůj pohled na turnaj. Po poledni jsem se rozloučil a schůze pokračovala dál. Asi ve tři hodiny, když jsem byl ještě v Praze, mi volá manželka: Tady jsem našla informaci, že u týmu končíš.

Vaše reakce?

Aha, tak proč mi to neřekli? Vždyť jsem tam byl. Klidně se mohlo říct: Děkujeme. Neklapalo to. Nebo klapalo, ale neudělaly se medaile a nebudeme pokračovat. Bral bych to. Dvacítce a českému hokeji budu fandit dál, ale takhle já nejsem zvyklý jednat.

Tíží český hokej i faleš?

Nevím. Každý se chová podle charakteru, který má v genech. A ten ve finále rozhoduje. Když to vztáhnu k sobě, chci si na tom zakládat. Chci ukázat hráčům směr. Chci, aby mi věřili. Jaký trenér, takoví hráči. Naopak to nikdy není.

Nechci být špatným prorokem, ale bojím se, že nás čeká hluché období. Rýsují se možná silnější ročníky, ale konkurence nezahálí.