Otevření škol už není možné odkládat
Vladimíra Vokála, moderátora iDNES.cz
Vzáří uplyne půl roku od chvíle, kdy žáci a studenti základních a středních škol naposledy usedli za normálních okolností do školních lavic. Vzpomínám si velmi dobře na poslední společnou hodinu se svou třídou na gymnáziu, kde vedu společenskovědní seminář. Studenti tehdy vyzvídali a zjišťovali, jak vážná je situace, jestli se mají koronaviru bát a jestli si myslím, že se školy budou zavírat.
Nedokázal jsem si to tehdy ani v nejmenším představit. Do konce školního roku zbývaly více než tři měsíce, čtvrtletní testy jsme s kolegy teprve připravovali, přijímací zkoušky byly za dveřmi, stejně jako maturity.
Jak bláhový jsem byl. Uklidnil jsem je, že nic podobného nehrozí. A pak to najednou přišlo. Život se nám kompletně proměnil. Všichni kantoři museli během jediného týdne zásadně přehodnotit způsob své práce. Museli jsme přejít na online výuku, improvizovali jsme, začali používat nové technologie, o nichž jsme dosud neměli ani tušení.
S vypětím sil jsme školní rok dotáhli do zdárného konce. Proběhly přijímačky, většina studentů prošla úspěšně maturitní zkouškou. Bylo to náročné, ale poprali jsme se s tím. Nejen my, ale hlavně samotní žáci.
Pandemické šílenství jsem souběžně zažil i z obrácené perspektivy: ke zdárnému zakončení školního roku jsme museli doslova silou vůle dotlačit vzdorujícího osmáka. I tohle byl boj. Nejen s ním, ale i s našimi chřadnoucími vědomostmi z matematiky, chemie či fyziky, jež jsme museli s širším rodinným okruhem vydatně oprášit, abychom čtrnáctiletému výrostkovi vysvětlili látku, kterou už jsme dávno a často i s chutí zapomněli.
Byl to očistec. Jak ze strany učitele, tak v rodině. A přestože jsme dělali i nemožné, dobře vím, že ten více než čtvrtrok zůstane v genezi celé jedné generace zakořeněn nejen jako parádní tříměsíční flákárna, ale jako vědomostní rána, která se bude těžko hojit.
Učitel nejlépe vysvětlí látku osobně. Může poradit, nabídne pomocné postupy, názorné příklady. Nic nemůže nahradit kontakt z očí do očí. A rodina bez příslušného pedagogického vzdělání nikdy nenahradí zkušenosti kvalitních kantorů.
Nedokážu si představit situaci, že by se české školy v září neotevřely. Byla by to tragická chyba. A to rozhodně nepatřím mezi popírače pandemie. Ba právě naopak. V mém vzdálenějším okolí lidé covidem onemocněli, dokonce s vážnějším průběhem. Sousedovi zemřela v nemocnici prababička. Roušku používám nejen v metru, ale i v tramvaji. Kůže na rukou se mi kvůli nadužívané dezinfekci loupe jak banánová slupka. Důsledně dodržuji odstupy, omezil jsem sociální kontakty na nezbytné minimum.
I přesto si myslím, že otevření škol musí být pro český stát prioritou. Žáci a studenti potřebují svou rutinu, řád, relevantně zprostředkované vědomosti. Rodiče už se musejí soustředit na vlastní práci – a že je mezi nimi i řada učitelů. Čím delší bude přestávka ve standardní výuce, tím hlubší propast mezi dětmi a potřebnými vědomostmi se vytvoří.
Stát pro to musí udělat vše. Ať třeba třída zůstane v jedné místnosti a nestěhuje se po škole, jak je běžné. Ať žáci nosí na chodbách o přestávkách roušky. Ať si starší, ohrožení učitelé nasazují při výuce účinnější respirátory. Ať se v jídelnách střídají přesně určené skupiny, které se mezi sebou nebudou vzájemně míchat. Ať ministerstvo školství nakoupí kádě dezinfekcí a tuny ústenek. Ať se dočasně omezí týmová práce na školních projektech. Ať se žákům při vstupu do budovy měří teplota. Ať se na školách provádějí namátkové PCR testy... Možností je hodně.
Uzavření škol může být snadné, oproti tomu jejich otevření se stane výzvou. Jsme vyspělá země a můžeme mít skvělou budoucnost. Překonávejme raději výzvy, než abychom snadno strkali hlavy do písku.