Z krize se musíme i „prožrat“

I když česká ekonomika hodně spadla, mohlo být hůře. Vláda však nesmí zapomenout, že se dále neobejde bez velké spotřeby domácností. A tak by měla posílit sociální sítě.

Je třeba si říci zcela natvrdo, že ekonomika se už nikdy do doby „před“pandemií nevrátí.

Netrpělivě očekávaná čísla za druhý kvartál roku 2020 se dočkala zhmotnění. Česká ekonomika poklesla mezikvartálně o 8,4 procenta, meziročně pak o 10,7 procenta. Přestože se na první pohled jedná o děsivá čísla, která jako rekordní vstoupí do dějin české ekonomiky, očekávaly se horší výsledky.

A ani v porovnání s ostatními zeměmi Evropské unie si Česko nevede tak zle. Koneckonců je logické, že bezprecedentní vnější šok přivodil bezprecedentní ekonomický pokles.

Náš soused Německo vykázal v mezikvartálním srovnání propad 10,1 procenta, v meziročním srovnání pak 11,7 procenta. Eurostat pak přináší následující údaje: mezičtvrtletní pokles za celou EU činil 11,9 procenta, meziročně byl propad logicky větší, 14,4 procenta. Eurozóna vykázala ještě o něco horší výsledky.

Podrobné údaje prozatím nemáme, ale Český statistický úřad uvádí, že úder obdržela nejen zahraniční poptávka, ale i domácí spotřeba a investice. Co se hrubé přidané hodnoty týká, pokles byl patrný v průmyslu, ale, očekávatelně, také v obchodu či pohostinství. Přestože zdaleka nelze tvrdit, že by koronavirová pandemie byla za námi, lze prozatím předpokládat, že druhé čtvrtletí bylo nejhorší a že další kvartály mohou přinést optimističtější obrázek.

Vzhledem k naší provázanosti s Německem by se dalo očekávat, že by se část oživení české ekonomiky „svezla“právě s vývojem v sousední zemi.

Ekonomika na práškách

Na začátku pandemie se všechny země pustily do vytváření stimulačních balíčků podpory. Přestože se konkrétní podoba v jednotlivých státech liší, většinou šlo o mix nějaké formy kurzarbeitu (kdy stát doplácel firmám na zaměstnance, aby se nepropouštělo), úvěrů pro firmy, změny daní a přímé podpory pro postižené sektory.

Zavedení nemuselo být (ani politicky) snadné, ale před vládami nyní stojí ještě těžší úkol: přizpůsobovat ekonomická opatření vývoji ekonomiky, což mimo jiné zahrnuje i dobře načasovaný odchod například od opatření chránících pracovní místa.

Jistě, nejde o to těšit se na zvýšení nezaměstnanosti, ale na druhou stranu je potřeba si říci zcela natvrdo, že ekonomika se už nikdy do doby „před“pandemií nevrátí a některé sektory si nutně musejí projít zásadní strukturální změnou. Nebo budeme čekat, až se Praha, možná za tři roky, nebo možná nikdy, znovu zaplní zahraničními turisty, kterým nevadí obědové menu za 1 500 korun? Jaký smysl má držet pracovní místa navázaná na něco, co se zřejmě už nikdy neobnoví?

To ale vůbec neznamená, že by vláda měla zrušit vše, co zavedla, a nechat ekonomiku a občany „svému osudu“. Český kabinet dal najevo, že se míní z krize „proinvestovat“. Což o to, investice mohou být spjaty s velkým multiplikačním efektem a investičních potřeb máme hodně. Není potřeba stavět hladové zdi ani mosty vedoucí odnikud nikam. Je však dobře, že se vláda poučila z období let 2012/2013, kdy masivní škrty zcela zbytečně přivodily druhou recesi.

Nicméně, aby se česká ekonomika udržela nad hladinou, nesmí padnout spotřeba domácností. To je naprosto klíčová, leč u nás dosti podceňovaná součást hrubého domácího produktu.

Spotřeba domácností přitom tvoří kolem 48 procent HDP a nelze ji ignorovat. Je nesmyslné tvrdit, že „jde o prožírání budoucnosti“, jak se někdy spotřeba staví do (zcela falešné) opozice vůči investicím.

Spotřeba reflektuje životní úroveň občanů. A investice jsou realizovány právě z toho důvodu, že firmy nakonec počítají s větší spotřebou jejich výrobků. Pro udržení spotřeby je klíčová důvěra spotřebitelů a vývoj mezd (většina lidí žije ze mzdy). Obojí může vláda ovlivnit.

Bídná podpora

Je to vláda, která stanovuje parametry sociální záchytné sítě. Ta naše má tedy dnes hodně široká oka a propadnout jí je poměrně snadné. Začněme s bídnou podporou v nezaměstnanosti, jejíž výše (respektive spíše níže) může zaměstnance „motivovat“k tomu, aby souhlasili třeba i se značným poklesem mezd.

Pokud se tento jev rozšíří, je zaděláno na problém. Nejenže si tím podvážeme klíčovou komponentu – spotřebu domácností, ale ještě se můžeme dočkat toho, že si „vymažeme“mzdový nárůst, ke kterému došlo v posledních letech. Zničili bychom si tím zcela zbytečně roky, kdy se konečně české mzdy začaly poněkud přibližovat k vyspělejším zemím.

Připočtěme k tomu velmi krátkou dobu pobírání podpory v nezaměstnanosti. Kombinace těchto dvou faktorů rozhodně netvoří pomoc pro ty pracovníky, jejichž sektor byl silně zasažen a kteří budou muset hledat jiné pracovní uplatnění.

Posílení sociální sítě a především robustní nastavení aktivní politiky zaměstnanosti může významně podpořit důvěru spotřebitelů, společně s dalšími kroky – jako je jasná komunikace vlády ohledně dalších kroků v ekonomické i epidemiologické oblasti. Šok přišel z vnějšku, ale při řešení se na vnější síly spoléhat nemůžeme. Je to na nás.