Procházka Prahou, bez turistů
Petra Bíska, spolupracovníka MF DNES
Rád se přidám k chóru opěvujícímu Prahu bez turistů, těch zdaleka přiletivších, naše město unavujících, sto korun za jedno pivo platících. Dík koronaviru navrácená pohoda, možnost projít se místy, kterým jsem se vyhýbal, na obchůdky nacpané masově vyrobeným brakem nenávistné pohledy vrhal.
Ovšem, dnešní Praha není zcela bez turistů, ale jde jen o zlomek davů, na které jsme si trpně zvykli. Odhaduji, že v těchto dnech těch přeshraničních není víc než našich. Během víkendu jsme při procházce Prahou potkali jen jednu skupinu mladých mužů, kteří přiletěli za levnou zábavou. Naopak, přijíždí víc česky mluvících rodin. A to je skvělé. Ty ať ukážou svým dětem dosud nezničené krásy našeho hlavního města, jeho historii, kouzlo.
Dva dny jsme hostili mladé děvče z českého venkova, plné zvídavé energie. Bylo to náročné, připravit zajímavý program, který by nás ani Josefínku v téměř tropickém vedru nevyčerpal. V neděli se slunce schovalo za mraky, tak bylo snazší objet Žofín na šlapadle, sednout si na trenažér ve veslařském klubu.
Dopoledne jsme začali v Muzeu smyslů v Jindřišské. Po cestě od metra Hlavní nádraží přes Vrchlického sady jsem pod sochou Woodrowa Wilsona hrdě ukázal Pepince desku se jménem své rodiny, která přispěla na obnovení monumentu v roce 2011. Vysoké, turistické ceny v muzeu nás překvapily, rébus ježka jsme vyřešili, dlouho se nezdrželi.
Odtud jízda retro tramvají na náměstí Kinských, kde nás v zahradě na cestě k Národopisnému muzeu zaujal majestátní 180letý platan. Platany měly být součástí nové úpravy Václavského náměstí, ale prý zvítězily lípy. V muzeu v letohrádku Kinských nás vsákla do svých tajů výstava Století trampingu, zaslouží si další, bedlivější prohlídku, než 31. srpna skončí. I košikářství, část stálé expozice muzea, obohacené historií tohoto tisíciletého „proutěného řemesla“, stálo za to.
Po zmrzlině tramvají na nedaleký Újezd, kde nás potěšila neexistující fronta u lanovky na Petřín. Dusné bludiště jsme vynechali. Taktéž rozhlednu – ani Pepina nechtěla v tom vedru šlapat 399 schodů, přestože poutač u vchodu tvrdí, že výstup trvá pouhé čtyři minuty – asi v běhu? Příplatek 60 korun za výtah nás nezlákal.
Dál ve stínu parkem k Hradu. Nad Nemocnicí Milosrdných sester sv. Karla Boromejského jsme obdivovali jablečný sad, letos s bohatou úrodou, z lavičky se kochali výhledem na město. To jsme si zopakovali u vchodu na Hrad, tam, kde se usadil módní americký import – kavárna Starbucks (nic pro nás).
Při kontrole u vstupu do hradního nádvoří bylo veselo, a tak jsem se zeptal, proč nezazněl poplach, když já mám v dásni dva kovové šroubky; příslušník mě trumfl, že on má v koleně dva šrouby, a nevytahuje se.
S otevřenou pusou jsme před Chrámem sv. Víta, Václava a Vojtěcha zalomili naše krky a zrakem sklouzli od portálu až tam, kde věže katedrály mizí v modrém nebi. I zde bylo turistické mraveniště snesitelné.
Z Hradu jsme zašli u Prašného mostu k pomníku štb. kapitána Václava Morávka, jednoho ze Tří králů – Mašín, Morávek, Balabán, hrdinů protinacistického odboje. Tam to byl moment k zamyšlení nad obětí těchto mužů v jejich sebevražedném zápase za svobodu, kterou si my dnes plnými doušky užíváme. Pepinku osud rodiny Mašínů tak zaujal, že jsme se stavili i v Kobyliské střelnici, kde byl generál Mašín popraven, a dali si sraz ve středu 26. srpna v 11 hodin v Lošanech na starém statku rodu Mašínů při zasazení pamětního stromu jako připomínky 140 let od narození Josefa Mašína.