Končí hirošimské prokletí?

Hirošima a Nagasaki. Tato dvě města symbolizují použití jaderné bomby, od kterého uplyne 75 let. Svět se však od té doby hodně změnil a díky covidu-19 se možná dočkáme něčeho dlouho nemyslitelného. Japonsko opět obnoví svou armádu.

Historie není exaktní věda, neboť střípky pravdy vycházejí najevo postupně, často velmi pomalu a v průběhu času se znovu a znovu tříbí a vyvíjejí, takže de facto žádný závěr či rezultát není vlastně nikdy konečný. Příkladem budiž události, jež se odehrály před tři čtvrtě stoletím, mezi 6. a 9. srpnem roku 1945.

Vraťme se o 75 let nazpět. Je krásné srpnové ráno, krátce po osmé hodině ranní. Obyvatelé japonského pobřežního města Hirošima spěchají do práce, děti do školy a prakticky nikdo z nich netuší, co se právě děje vysoko nad jejich hlavami.

Posádka amerického letounu B-29 se pohybuje přímo nad Hirošimou, zbývá jen zaměřit přesnou polohu a cíl, viditelnost je skutečně perfektní – a je to! V 8 hodin a 15 minut opouští útroby bombardéru historicky první jaderná uranová puma, která po dvanácti vteřinách letu rozpoutá smrtonosné peklo a srovná Hirošimu se zemí.

Tento dodnes mnohými kritizovaný krok amerického velení představuje v dějinách zcela bezprecedentní počin, při němž bylo přímo během válečného konfliktu poprvé použito obávané energie získané z jádra.

Podruhé a prozatím naposledy byla atomová puma svržena o pouhé 3 dny později na další japonské město Nagasaki. Atomový věk tedy začal, avšak kapitulaci krvácejícího Japonska nepřinesl. Silná vojenská klika okolo generála Hideki Tódžo ještě pevně třímala v rukou opratě moci a hodlala dovést boj do úplného konce.

Japonsko sice už bylo na kolenou, ale v té době stále ještě okupovalo Indočínu, Malajsii, Indonésii, Korejský poloostrov, nemalou část východní Číny a Mandžusko, které před očekávaným vpádem Rudé armády bránilo 700 tisíc japonských vojáků.

Platí ten, co prohrál

A Stalin nezahálel. V den svržení druhé bomby vyhlásil Sovětský svaz Japonsku válku. A nešlo – jak se někdy tvrdí – o pouhé pohraniční rozbroje. Sovětské tanky podporované pěchotou a letectvem se kvapně valily Mandžuskem, neboť Stalin se začal vážně obávat o svůj podíl z kořisti a zároveň stále živil i myšlenku na celkové vítězství. Byl však v podstatně méně výhodné pozici než Američané a na rozdíl od Německa tentokrát závod o dobytí a ovládnutí Japonska prohrál.

Velkou roli sehrál americký příslib, že navzdory kapitulaci bude i nadále zachována tradice a státní uspořádání Japonského císařství, protože v případě, že by se Japonci vzdali Sovětům, s něčím takovým by počítat rozhodně nemohli.

Fundamentální smlouvu, která je v platnosti dodnes, ale uzavřely USA a Japonsko až o 15 let později – v roce 1960. Takzvaná bezpečnostní dohoda zavazuje Američany, aby se prostřednictvím svých základen a cca 50 tisíc vojáků postarali o bezpečnost Japonska. A jak už to tak bývá, platí ten, co prohrál. To znamená, že Japonci už 60 let pobyt amerických vojáků na svém území financují z vlastní kapsy.

V posledních letech od eskalace sporu o vojenskou základnu na ostrově Okinawa se však americká mise stala terčem kritiky z obou stran.

Naposledy na podzim loňského roku, kdy Spojené státy ústy dnes již bývalého poradce amerického prezidenta Donalda Trumpa pro národní bezpečnost Johna Boltona vyzvaly Japonsko, aby zpětinásobilo platby za pobyt amerických vojsk na japonských základnách, což japonská vláda striktně odmítla jako nerealistický požadavek.

Sám Donald Trump v minulosti veřejně kritizoval americké závazky vyplývající z desetiletí trvajícího spojenectví mezi oběma zeměmi jako jednostranné a vůči Spojeným státům nespravedlivé. Japonsko přitom už nyní nese nejvyšší podíl nákladů na pobyt amerických vojsk ze všech spojenců Spojených států. Za loňský rok se jednalo o částku v přepočtu 42 miliard korun. Jak se asi budou vzájemné vztahy vyvíjet dál – po celosvětovém výbuchu bomby zvané covid-19?

Očekávaná ekonomická krize totiž podle predikcí citelně zasáhne právě USA, a ať už do Bílého domu usedne kdokoliv, bude muset v první řadě řešit akutní problémy samotných USA a Američanů a šetřit se začne na všech frontách, včetně už tradičně hojně kritizovaných zahraničních misí.

Může se tak docela dobře stát, že americké bezpečnostní služby se Japonsku prodraží natolik, že raději přikročí k tomu, o čem se už léta nahlas mluví. K založení vlastní samostatné armády, které se v minulosti oficiálně zřeklo.

V současné konstelaci multipolárního světa se stále častěji ozývají hlasy, že Japonsko by se mělo v tomto směru od USA alespoň částečně osamostatnit. Premiér Šinzó Abe vnímá model absolutní závislosti na Američanech vcelku logicky jako až příliš rizikový, s čímž většina Japonců souhlasí.

Stačí jen letmý pohled na geopolitickou mapu a polohu Japonského císařství. Z jedné strany stále intenzivněji zbrojící Čína a z druhé pro změnu nevyzpytatelná Severní Korea. Snaha Japonců o vznik vlastní armády je proto zcela pochopitelná a také legitimní – ani USA, které Japonce tradičně zahrnují do svého perimetru, nemohou této iniciativě oficiálně nikterak zabránit.

Vzájemné vztahy obou zemí by to nicméně nepochybně poznamenalo. Paradoxně možná více než události v Hirošimě a Nagasaki před 75 lety.

Japonsko nese nejvyšší podíl nákladů na pobyt amerických vojsk ze všech spojenců USA.