Zápisky z domu na pláži v době zavirované
Daniela Málka, ředitele redakce MF DNES
Před půlstoletím se námořník Mate vrátil do rodné vsi v srdci Dalmácie. Za peníze vydělané prací na zaoceánských lodích nakoupil cement a začal stavět nájemní dům. Tam, kde se úpatí pohoří Biokovo noří do Jaderského moře, začal lámat skálu. Pro písek se vydával na člunu do zátoky na protějším ostrově Hvar. Námořník se pustil do díla a stavba rostla. Na konci práce stál u oblázkové pláže bílý patrový dům s červenou taškovou střechou, čtyřmi ložnicemi a terasou zastíněnou psím vínem. V téhle podobě jsme dům spatřili při procházce před lety, když jsme v bývalé rybářské vesničce prvně trávili dovolenou. Hned jsme se v něm pokusili objednat ubytování na následující rok. Nebylo to jen tak, chorvatský majitel vyjednává přes českého prostředníka. Ten slíbil, že dá vědět, ale rovnou varoval, že dům bývá v létě beznadějně obsazen. Ozval se po Vánocích, že by to šlo na dva týdny na začátku července. Za sedm měsíců jsme tedy poprvé dorazili do vysněného domu na pláži. A pak jezdili rok co rok, abychom mohli i příště.
Do plánování prázdnin zasáhla pandemie koronaviru. Jak se nemoc covid-19 šířila Evropou, naděje, že se do „našeho“domku na pláži podíváme i letos, klesala. Až to bylo tak padesát na padesát. S pravidelnými spoluobyvateli letního útočiště jsme se ujišťovali, že bychom rádi jeli, ale… Nechceme skončit v karanténě, pokud se pandemie zhorší. Neradi bychom podstupovali výtěr z nosohltanu při zavedení povinného testování. Tři dny před dnem odjezdu jsme se rozhodli: Jedeme.
Kdybych si v následujících dvou týdnech psal deník, zaznamenal bych do něj toto. Den 0: V sobotu v 19.15 vyrážíme. Od Průhonic do Lince prší. Den 1: V půl druhé v noci zdržení 55 minut na chorvatských hranicích, úředníci skenují pasy. Za šest hodin jsme na místě. Ve vesnici je ve srovnání s minulými roky tak polovina lidí. Moře čisté jako nikdy. Nejezdí velké výletní lodě. Nelétají letadla, nebe je čisté, i vzduch. Je daleko vidět. Hvar vypadá, že je blíž. Den 2 až 6: Vesnice stále poloprázdná. Pandemii připomíná jen povinná rouška v místním obchodě. Pláže jsou prakticky prázdné, nikdo nemusí v 6 ráno rozmisťovat ručníky a zabírat místo. Trh v Makarské, kde byl vždy nával, je bez davů. Půlka stánků je zavřená. V restauraci servírka nabízí přílohu navíc zdarma. Den 7: Vesnice se zaplňuje. Lidé nejspíš vyčkávali, jestli se z Chorvatska nebude vozit nákaza. Když se nic nestalo, naskákali do aut a přijeli. Na hranicích přes den kolony na čtyři pět hodin. Do apartmánů poblíž našeho domku se nastěhovaly tři polské rodiny. Večer pijou a pouští nahlas muziku. Hodinu před půlnocí se začnou prát. Den 8: Ráno je vedle podezřelý klid. Poláci odjeli, vyhodili je. V noci byla v domě policie, Poláci na sebe vytáhli i nože. Ve vsi přibývá lidí, postupně jich je tu možná víc než v minulých letech. Den 9: Brzy ráno si lidé začínají zabírat místa na pláži. Den 10: Na večeři v sousední vsi, servírka nám žádnou přílohu zdarma nenabízí. Den 11: V sousední Bosně se zhoršuje koronavirová situace, na covid-19 zemřel i ministr Salko Bukarevič. K pokladně v krámku nainstalovali plexisklo oddělující zákazníky od obsluhy. Den 12: Poslední koupání. Strašně to uteklo. V 19.05 odjezd domů. Den 13: V čase 0.00 na hranicích. Slovinci skenují pasy, zdržení hodinu. Po půlhodinovém spánku za Lincem příjezd do ČR. Dálnice mezi hranicí a Českými Budějovicemi po tisíci kilometrech jízdy dost chybí. Úmornou cestu opepří obří traktor s obilím, který se šourá po mezinárodní silnici mezi Miličínem a Voticemi, což přivádí řadu řidičů k šílenství a extrémně riskantně předjíždějí přes dvojitou plnou čáru. Vítejte v Česku.