Když babiččinu romanci kazí zvuk
Škoda přeškoda, že se polsko-italský snímek Sladký konec dne nezrodil za éry němého filmu. Náladu má totiž náramnou, letní Toskánsko z něj doslova dýchá.
Jakmile však hrdinové vedle vlastních, jen nevtíravě načrtnutých vztahů začnou řešit problémy multikulturní Evropy od uprchlíků po terorismus, pocítí člověk neodolatelnou touhu vypnout zvuk. Tím spíše, že chování hlavní hrdinky zjevně nechápe ani její představitelka, hvězda filmů Andrzeje Wajdy z polské vlny morálního neklidu Krystyna Janda.
Vždy ve střehu
Což o to, herečka má stále švih, takže její postavě slavné spisovatelky a současně babičky lze snadno uvěřit románek s mladým Egypťanem. Navíc si pomáhá vtipem, ať se svou dcerou kouří marihuanu nebo svému italskému manželovi raději dopisem než ústně vytkne, proč se šourá domem ve starých pantoflích. Třígenerační rodinné soužití na idylickém venkově působí na všechny smysly, je v něm vůně ranní kávy a čerstvě vylovených ryb v místním přístavu, prosluněná ospalost dní i sousedská přirozenost večerních zábav u vína. Dokonce i z dramatického zmizení malého vnuka se vyklube nevinně úsměvná historka – a že si penzistka, která právě dostala Nobelovu cenu za literaturu, vyjede za milencem v kabrioletu s větrem ve vlasech, může snad pohoršit pouze její dceru.
Ovšem pro diváka platí Vždy ve střehu, jak varoval film Adéla ještě nevečeřela. Vždy ve střehu, protože nejprve se zmíní stavba kontroverzního pomníku, poté útěk několika mužů z uprchlického tábora a vzápětí masakr, který v Římě způsobil sebevražedný atentátník a jehož dozvuky pocítí i ženin milenec, pro veřejnost prostě Arab, třebaže patří ke křesťanským Koptům. A jakkoli hrdinka zprvu tvrdila, že se nechce bavit o politice, realita ji dostihne, takže pronese paličský veřejný projev, jímž zaskočí rodinu, městečko i celý svět. Od kritiky byrokratické Evropy v něm dospěje až k atentátu coby modernímu druhu umění – načež se vydá s mladými do nočního klubu.
Nesrozumitelné motivace
Od této chvíle už se předvádí čirá konstrukce, zrozená pouze z vůle autorů a plná konverzačních výměn velkých pravd. Židovství, islám, selhání intelektuálů, hrdost imigrantů, všechno se prolne v odbojném gestu ženy, jež zavání trochou rebelie v marné touze po návratu do mládí, hlavně však pustou proklamací.
Krystyna Janda dostala za svůj výkon hereckou cenu na loňském festivalu Sundance; právem, protože ztvárnit postavu, kterou okolí nechápe, je nadlidský úkol. Ovšem s porozuměním hrdinčiných motivací může mít potíž i poctivě se snažící divák. Nakonec skončí u konstatování, že režisér Jacek Borcuch Sladkým koncem dne zdaleka nepřekonal své slavné retro Vše, co miluji – a že italské scenerie se nikdy neokoukají.
Sladký konec dne Polsko / Itálie, 2019
50%