Věž jako zázrak v marasmu
Kniha odhaluje příběh žižkovské věže, kterou jedni milují a druzí mají za nejošklivější stavbu
Nenáviděná i milovaná, symbol bývalého režimu i pozoruhodná ukázka high-tech architektury. Nová publikace však televizní věž na Žižkově ukazuje ještě z jiného úhlu: jako špičkovou práci československých konstruktérů, kteří uprostřed marasmu pozdní normalizace vytvořili své životní dílo.
Listopad 1989. Berlínská zeď padla, k statisícům lidí na Letné řeční Václav Havel. Komunistický režim ve východní Evropě se rychle hroutí. Na Žižkově naopak cosi roste. Ze 132 metrů vysokého tubusu čnícího nad hlavním městem se pomalu vysouvá gigantické ocelové tykadlo. Je to anténní nástavec nového televizního vysílače, jehož stavba započala před čtyřmi lety.
Šedesátimetrový díl nelze dostat nahoru jeřábem, protože přesahuje jeho výškový limit. Inženýr Miroslav Hrabovský z podniku Hutní montáže Ostrava proto přichází s odvážným nápadem. Ocelový nástavec proměnlivého půdorysu se postupně sestaví na vrcholu hlavního tubusu věže, na táhlech se spustí do jeho prázdného prostoru a potom se vysune vzhůru a upevní.
„Šlo o jeden z nejdelikátnějších a nejkrásnějších momentů montáže věže,“vzpomíná architekt věže Václav Aulický. „Jak byl nástavec postupně vysouván, tak se zmenšoval rozsah jeho možné fixace ke stěnám tubusu, až nakonec byl v kontaktu s tubusem jen kotevní prstenec nástavce, jinak celá ‚roura‘ byla už mimo,“pokračuje.
Datum náročné operace nebylo vybráno náhodně. Vedoucí montáže ho určili na základě předpovědi počasí a povětrnostních podmínek za posledních padesát let. Situace se vyhodnocovala na základě údajů ze stanic po celé republice.
„Pak Mirek Hrabovský pronesl do vysílačky ‚Teď!‘ a nástavec se postupně stále více objevoval až do vítězného konce. Mirek si otřel zpocené čelo a řekl: ‚Tak to bychom
ŽIŽKOV
měli‘,“líčí Aulický, jehož vzpomínky jsou klíčovou součástí publikace nesoucí název Žižkovská věž.
Tvrdý high-tech
Dvě stě šestnáct metrů vysoká stavba je pro řadu Pražanů stále velmi kontroverzní. Tradičně se také umisťuje v žebříčcích nejošklivějších staveb světa vedle výstavního paláce Centre Pompidou v Paříži či monstrózního hotelu v severokorejském Pchongjangu.
Autoři knihy dokazují, že takový pohled je do značné míry nezasloužený. Přiznávají, že žižkovská věž narušila historické panorama Prahy a dodává argumenty stoupencům výstavby nových mrakodrapů. Zároveň je však špičkovou ukázkou high-tech architektury, která se může důstojně zařadit po bok vysílače na Ještědu či bratislavského Kamzíku.
Ostatně již v 90. letech jí při své návštěvě Prahy složil poklonu zakladatel britské avantgardní skupiny Archigram Peter Cook či proslulý historik architektury Kenneth Frampton. „Je to tvrdá, technicistní architektura. Její estetika byla na svou dobu nesmírně progresivní. Vším je podřízena funkci, takže nepodléhá dogmatům, ideologii, ničemu,“vysvětluje autor koncepce knihy Jakub Potůček, historik architektury z Výzkumného centra průmyslového dědictví na ČVUT.
Žižkovskou věž publikace ukazuje především jako úctyhodný počin československých konstruktérů. „Ta věž je výjimečná třemi nosnými konstrukcemi. Současné vysílače jsou možná vyšší, ale v podstatě na jedno brdo,“říká Potůček. Věž je pozoruhodná i svou spřaženou ocelobetonovou konstrukcí.
Většina televizních věží má dřík ze železobetonu, to však tvůrci projektu zamítli. Aulický spolu s Jiřím Kozákem, špičkovým expertem na statiku ocelových konstrukcí, přišel s návrhem ocelového pláště, k němuž je systémem výztuh a trnů připevněna vnitřní železobetonová stěna silná 28–30 cm.
„Aulický logicky uvažoval, že schopnosti československého průmyslu jsou v oblasti ocelových konstrukcí daleko lepší než v produkci betonu,“vysvětluje Potůček.
Nebezpečný větříček
Pečlivým testováním prošel před zahájením stavby i samotný tvar věže. Na kovovém modelu v měřítku 1:100 se v aerodynamickém tunelu v Letňanech ověřovalo, jaký vliv bude mít na tři gigantické tubusy vzdušné proudění.
„U těchto staveb není nebezpečný vítr vysokých rychlostí, ale naopak malý. Slaboučký, pravidelný vítr způsobí vibrace věže, ta se rozkmitá a popraská. Zkoušky však prokázaly, že věž má vynikající aerodynamické vlastnosti,“dodává Potůček.
Pozoruhodné je, že na stavbě nedošlo k smrtelnému úrazu. Montéři stejně jako dělníci, kteří na slavné fotografii obědvají na traverze nad Manhattanem, odpočívali a svačili na nosnících vysoko nad Prahou.
„Když jsem se jich jednou zeptal, jestli se bojí, odpověděli mi: ‚To víte, že jo, ale tak jak věž roste, tak si postupně zvyknete,‘“uzavírá Aulický, který je mimo jiné podepsán pod nedávno strženou budovou Transgasu v Praze.