Sáblíková: Můj divoký rok 2020
Martina Sáblíková o covidu, o protivném období na gauči i o extrémním bahnu a kopci.
Na kole vylepšuje fyzičku, na bruslích už zase vyrazila na led. Klasické léto Martiny Sáblíkové, řekli byste. Ovšem letošní rok trojnásobné olympijské vítězky byl všechno, jen ne obvyklý. Honička o světový rekord. Koronavirová pandemie. Zlomená noha. Vytopený dům.
Návrat do závodů na kole.
A navíc i nejistota, co bude dál. Termínová listina příští sezony se nejen v očích 33leté Češky nachází ve stavu Mission Impossible.
V prosinci byste měla startovat na Světových pohárech v USA a Kanadě. Chce se vám tam?
Nechce, když slyším, jak je tam koronavirus pořád rozjetý. A pak má být další svěťák a navíc mistrovství světa v Číně. To mi přijde už absolutně nereálné.
Zvlášť když nyní Čína oznámila zrušení mezinárodních sportovních akcí do konce roku.
Jsem zvědavá, co s celou tou naší sezonou provedou. Vemte si, že třeba Rusové mají zákaz vycestovat. A ani Američany nechtějí pouštět do Evropy. Za mě by bylo nejrozumnější uspořádat letos jen cosi jako Evropský pohár.
Přitom právě v americkém Salt Lake City jste v únoru získala 21. titul mistryně světa. Připadá vám to dávno?
Hrozně dávno. Pak přišla karanténa, celý svět žil covidem, tolik se toho stalo.
Jak byste jedním slovem váš rok 2020 popsala?
Divoký. Od začátku a ve všem. Ze sportovního pohledu byla divoká už i přetahovaná o světový rekord na pětce při světovém šampionátu.
Čekala jste, že koronavirus může na jaře veškerý sport zastavit?
Ne. Zaskočilo mě, jak rychle to šlo. Když se v únoru nákaza rozjížděla, říkala jsem si: Jo, je to v Číně i v Itálii, ale snad vše zůstane pod kontrolou. A pak jsme přijeli z posledního svěťáku a za dva dny jsme museli v Česku nosit roušky a nikdo nesměl vycházet. Šlo to ráz na ráz.
Vystrašilo vás to?
Měla jsem hodně velký strach o lidi kolem sebe, hlavně o ty starší. Také proto jsem dávala na sebe mnohem větší pozor. Na sport v tu dobu spousta lidí ani nepomyslela.
A pak, když už zase trénovat šlo?
Mám naštěstí hned za barákem louky a lesy, kde nikdo nebyl. V dubnu jsem se tam chodila proběhnout.
A zlomila jste si nohu v nártu.
Přeskakovala jsem louži vody, stékající z luk, a blbě doskočila.
Hned vám bylo jasné, že je zle?
Víceméně ano, ale pořád jsem doufala, že půjde třeba jen o natažené vazy. Snažila jsem se tu nohu přes noc ledovat, ale když jsem se druhý den ráno probudila a nemohla jsem si na ni ani stoupnout, bylo mi jasné, že musím k doktorovi.
V kariéře jste ještě nikdy žádnou zlomeninu neřešila, je to tak?
Vlastně ne. Jen v pěti letech jsem měla vytaženou ruku ze zápěstí natolik, že mi ji museli sádrovat. A v zámoří jsem jednou odjela svěťák i s naštíplou pažní kostí, když jsem se vysekala v Kanadě na tréninku.
Třiatřicetiletá Martina Sáblíková (vlevo) a o devět let mladší Nikola Zdráhalová při svém doplňkovém sportu.
Byla jste letos poctivý pacient?
Snažila jsem se. Uklidňovala jsem se, že do začátku zimní sezony je daleko. Ale štvalo mě, že jsem najednou uvázaná jen doma na gauči.
To si ani neumím představit. Bez pohybu neumíte žít.
Však to byl pro mě očistec. První týdny jsem nemohla dělat skoro nic, jen koukat na televizi a číst. Až později mi doktor povolil, že si na zdravou nohu dám tretru a na tu zlomenou pantofli a budu tak bez jakékoliv zátěže točit pedály na trenažéru. Naštěstí mi dali sádru jen nad nárt. Ale při prvním pokusu jsem takhle vydržela šlapat jen 23 minut a musela slízt. To bylo strašný.
Psychická muka notorické sportovkyně?
Každopádně. Bylo to těžké pro mě i pro všechny, kteří se mnou tou dobou přišli do styku.
Copak? Byla jste na ně protivná?
Jo. Bez pohybu jsem nepříjemná. Přitom jsem věděla, že jsem si za to zranění mohla sama.
Teď už noha vůbec nebolí?
Když posiluju a pořadně se o ni zapřu, ještě je znát, že s ní něco bylo. Jinak je v pořádku.
Jenže když jste opět mohla začít sportovat, pro změnu vás vytopila velká voda.
Mám za barákem takový val, který tu vodu neudržel a ta se vevalila na zahradu a natekla i do domu. Předtím jsem se tu zahradu usilovně snažila zvelebit a užívala jsem si, že po měsíci práce vypadá fakt krásně – a druhý den bylo najednou všechno pohřbené pod vodou.
Navíc jste musela vysoušet dům?
Tam naštěstí voda protekla jen lehce. Tak jsme nasadili vysoušeče a vytahovali vlhkost ze zdí.
V létě jste si po čtyřech letech opět zazávodila na kole, i když na tom horském. Byl to nezvyk?
Jo. Ale jezdím na horském kole radši než na silničním, protože na silnici mám velký respekt z aut. Už delší čas jsem slibovala, že objedu aspoň jeden závod ze série Kolo pro život, protože ta patří pod mého manažera Davida Trávníčka. Ale nápad na start na závodě Drásal se zrodil nakonec ze dne na den.
Spontánně?
Chystali jsme se na soustředění na Slovensko, doma jsem brouzdala po internetu a našla tam, že se koná Drásal. Mrkla jsem, kde to je, a napadlo mě: Mohla bych se tam stavit cestou na Slovensko. Napsala jsem tedy Davidovi: Pojedu Drásala. On se podivil: Fakt? Já jsem přitakala – a až pak se dozvěděla, že ten závod má 3500 metrů převýšení.
Ale nevycouvala jste.
Když už jsem se jednou přihlásila, řekla jsem, že to odjedu. Bylo to dva měsíce po té zlomenině. A když děláte dvacet let sport na celkem slušné úrovni, tak víte, že se dáte dohromady docela rychle.
V bahně jste kdysi na kole dováděla ráda. Takže jste si ho užila i na rozmoklém Drásalovi?
Pořád mám bahno ráda, ale tohle bylo i na mě extrémní. V každém sjezdu jsem si připadala, jako bych si namydlila silnici a smýkala se po ní na kole zleva doprava. Však víte, mezi milovníky sjezdů nepatřím, technicky na tom zrovna excelentně nejsem.
Vím, že se radši drápete do kopce. Letos v létě jste si na soustředění poprvé vyzkoušela ty tatranské. Proč ta změna?
První plán kempů jsme dávali dohromady koncem dubna a tehdy jsme ještě nevěděli, jak to na naší základně v italském Collalbu bude vypadat. Slovensko bylo blízko a víceméně nejbezpečnější volba. A pro mě šlo o příjemnou změnu. Bydleli jsme na Štrbském plese a jezdili na Slezský dům a do okolí.
Slyšel jsem o více než desetiprocentních stoupáních.
Tam? Ta byla v pohodě. Zato minulý týden jsme v Inzellu jeli na kole na horu Rauschberg, kde má stoupání v určitých pasážích přes 25 procent a v průměru 15 procent.
To je výšlap hodný těžké horské etapy profesionálů.
Brala jsem ho jako výzvu. Před deseti lety jsem už na Rauschberg zkoušela vyjet, ale dostala jsem se tehdy jen do třetí zatáčky, pak jsem slezla a řekla: Tohle už v životě nejedu. Tentokrát jsem musela dvě pasáže tlačit, ale zdolala jsem to.
Také jste se v Inzellu poprvé od minulé sezony postavila na led. S jakými pocity?
Já to letní rychlobruslení nemám moc ráda. Pár dní bruslíte, pak se zase vrátíte na kolečkové brusle a další dva měsíce jste bez ledu. Když na led v létě nemusím, ani na něj nejdu. Ale teď jsem potřebovala vyzkoušet nové boty, protože s těmi starými jsem měla v zimě problémy. Tak jsem si trochu zabruslila.
Jak se motivujete do tréninku, když nevíte, jaká sezona bude?
Nejsem na tom tak zle jako letní sportovci, co jim přeložili olympiádu čtyři měsíce před začátkem. Ta moje, ke které se upínám, má být v Pekingu až v roce 2022. Je dost času. Vím, že musím trénovat, aby tělo vydrželo v zápřahu. Nemůžu si říct: Hele, nevím, co s příští sezonou bude, tak si dám tři měsíce volna. To by mě stejně nebavilo.
Stále čerpáte energii do přípravy i z vaší velmi mladé tréninkové skupiny?
Jo, ti jsou pořád stejně praštění, i když s některými to bývá složitější.
Tak je usměrňujete?
Já se dokážu vžít i do těch jejich pubertálních nálad, ale je to „vocaď pocaď“. Asi přicházím do věku, kdy jejich humor občas nechápu.