Konec jistot. Co odhalil neškodný virus
Petra Suchomela, spolupracovníka MF DNES
Na nový koronavirus nakonec skoro nikdo neumírá, i hospodářství se nejspíš zmátoří, na průměrném školákovi nepoznáte, že v lavici tři měsíce chyběl. Čínský vetřelec se patrně do roka a do dne promění v běžnou virózu. Co po něm však zůstane, je poznání, že některé věci na světě nejsou takové, jakými se zdály být. Zjistí-li dítě ve své bezelstnosti, že král je nahý, stejná schopnost se vrací i dospělému v době krize a strachu. Pocit nebezpečí odhaluje nečekané souvislosti i pravdy. Co tedy odkryla letošní úzkost z nové nemoci?
Zabiják z Wu-chanu například podlomil důvěru v lékařskou neomylnost. Ukázal, že i doktoři se pletou. Ba co víc, že ve svízelných situacích šlapají na paty právníkům s jejich mottem „dva experti = tři názory“. Pověst jim nezachraňovaly ani věhlasné kapacity. Naopak – čím větší šajby, tím větší svár. Jeden profesor horuje za zákaz vycházení, druhý vykládá, že tak výtečnou epidemiologickou situaci nezažil. Přednosta prvního oddělení odmítá posílat děti do školy, kolega z druhého podepisuje petice proti nošení roušek. Pro docenta Nováka je covid lehčí než chřipka, docent Horák ho srovnává s morovou ranou. Franta chce promořovat, Pepa izolovat.
Zbláznila se lékařská esa? Je i pro ně mediální konflikt důležitější než odbornost? Nejspíš ne. Bude to jednodušší. Lékaři zkoumají lidské tělo, hned po vesmíru druhou největší záhadu světa. Do vesmíru se totiž nikdo pořádně neponoří a z lidského těla zase nevystoupí. Ani pro největší vědce proto člověk nikdy nebude jen objektem ke zkoumání, ale vždy i jeho subjektem. To tedy ukázal nový virus: člověk se o člověku nikdy nedozví všechno, stejně jako sám sebe nevytáhne za cop z bažiny.
Karanténa například také potvrdila, jak zástupná a nejednoznačná je hrozba ekonomické imigrace do Evropy. Čerstvá statistika z Itálie, země před pár lety nejhůře zasažené uprchlickou krizí, ukazuje, že jí zoufale chybějí ekonomičtí přistěhovalci z chudých zemí. Podle deníku Guardian je na ně plně odkázáno tamní zemědělství. V šedesátimilionové zemi takto do března pracovalo půl milionu ilegálních cizinců. Poté, co se kvůli karanténě schovali, celé odvětví je na kolenou. Najednou nemá kdo vzít do ruky „lopatu“v tak základním oboru, jako je výroba potravin. Nestěžují si na to kavárenští aktivisté, ale největší sdružení zemědělců a potravinářů. Ano, Itálie teskní po imigrantech.
Pojí se s tím i další poučení z pandemie: to, co v jednom roce vypadá jako neřešitelná krize nevyhnutelně směřující ke konci dějin, napřesrok bývá nejenom zapomenuto, ale někdy i oplakáváno.
Veškerá rozhodnutí držitelů formální vlády lze shrnout do jediné děsuplné věty: nikdo neví, co má dělat. Zavřete oči a představte si v jedné místnosti prezidenta, šéfa vlády, předsedy obou komor parlamentu... anebo hlavy největších světových velmocí, kteří bezmocně doporučují píchat si dezinfekci do žíly. Kdo z nich skutečně vládne? Nikdo. Ano, strach z neznámého otřese i základním obranným mechanismem, který si dospělí půjčují od dětí, totiž pocitem, že nad nimi někdo bdí, že za ně hlídá svět, že o něm vše podstatné ví a nic mu neuteče. Že je na světě někdo odpovědnější než oni sami.
Není to pravda. Moc vzniká nejčastěji v souboji protichůdných zájmů a ten, kdo v něm druhé pokosí, zpravidla nepatří k nejmoudřejším. Moudrost se vyznačuje zdrženlivostí, boj o moc naopak bezuzdností, egoismem a omezenými rozhledy.
Nová nákaza tedy nakonec odhalila především to, že se i ta nejvyspělejší společnost plete, domnívá-li se, že vládne sama sobě i světu.