Proč chce očistit Hilsnera
Rebel, kacíř i tulák mají právo na spravedlivý proces, říká právník Lubomír Müller.
Má význam nutit české soudy, aby se i po sto letech znovu zabývaly nespravedlivými rozsudky? Za podnětem k revizi 120 let starého procesu kolem vražd v Polné na Jihlavsku je pražský advokát Lubomír Müller. Muž vystupující vždy v bezvadném obleku a s typickým motýlkem u krku. Příznačné pro něj je, že vyhledává příběhy spíše slabých a nemajetných lidí. Třeba odpíračů vojny nebo státem terorizovaných soukromých zemědělců z 50. let.
Usilujete o rehabilitaci Leopolda Hilsnera, odsouzeného před 120 lety za dvě vraždy v Polné na Jihlavsku. Kdy jste se poprvé o kauzu začal zajímat?
Loni v srpnu, kdy jsme s manželkou navštívili muzeum v Polné.
Zatím jste podal podněty k revizi procesu. S jakým úspěchem?
O úspěchu zatím nelze hovořit, protože ministryně spravedlnosti Marie Benešová moje podněty odmítla a Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích, na které jsem se obrátil, je dosud nevyhodnotilo.
Proč otevírat tak starou historii. Jaký máte motiv?
Mám za to, že opravdu každý, tedy i rebel, kacíř, tulák nebo bezdomovec mají právo na spravedlivý proces. Na této kauze je pozoruhodné, že někdo s nevalnou pověstí je odsouzen za dvojnásobnou vraždu, ačkoliv důkazy jsou sporné. A ještě se kolem ní vytvořily silné projevy antisemitismu, čemuž se vehementně snažil čelit Tomáš Garrigue Masaryk. Pozoruhodné je i to, že k 40. výročí procesu vydal v roce 1939 fašistický novinář a politik Jan
Rys-Rozsévač silně antisemitskou knihu „Hilsneriáda a T.G.M.“. V ní obhajuje rozsudek nad Hilsnerem. Po válce byl jako kolaborant odsouzen a oběšen, nicméně právní závěry z jeho knihy justice dosud nevyvrátila.
Máte k této kauze nějaký osobní vztah nebo snad finanční motiv, jak předesílají někteří lidé na sociálních sítích?
Nepřímý vztah je založen na tom, že jsem byl sám kvůli příslušnosti k náboženské menšině za minulého režimu obžalován a vězněn. Po 15 letech jsem byl rehabilitován. Jinak z této kauzy žádný finanční prospěch nemám. Ani nemohu očekávat, že bych v případě úspěchu obdržel nějaká procenta z případného odškodnění, protože neexistuje žádná osoba, která by mohla nároky uplatnit.
Někteří lidé vám vyčítají, že touto kauzou zpomalujete chod už tak pomalé justice.
Jedna kauza to nemůže ovlivnit. Justici spíš oslabuje to, když si jako kouli na noze vleče dlouhá desetiletí nespravedlivá či rozporuplná rozhodnutí.
Můžete pro představu ještě jednou stručně rekapitulovat vývoj kauzy po rozsudku?
Kromě Masaryka zpochybňovali v průběhu desetiletí Hilsnerovu vinu i mnozí další. V roce 1996 k tomu sdělilo Nejvyšší státní zastupitelství v Brně, že nebylo zjištěno nic, co by odůvodnilo závěr, že se Hilsner nedopustil zločinů. V únoru
Specialista na historii
1998 pak napsala ministryně spravedlnosti Vlasta Parkanová, že po přezkoumání této trestní věci je zřejmé, že byl u ní porušen zákon. Doporučila obrátit se na soud ve Vídni, kde byl vynesen konečný rozsudek, což rakouské orgány odmítly s odůvodněním, že se zločin stal na území dnešní České republiky. V lednu roku 2019 pak Nejvyšší soud v jiné kauze vyhověl stížnosti namířené proti rozhodnutí vojenského soudu v Brně, ačkoli konečné rozhodnutí bylo vyneseno na Slovensku. Napsal jsem tedy paní ministryni, že kauza je řešitelná.
Komu případná revize soudu nebo rehabilitace odsouzeného prospěje? Nemáte zároveň strach z útoků na vaši osobu?
I to se může stát. Myslím na Ježíšova slova: Nemějte strach z lidí, spíš se bojte Boha. Souhlasím s historikem Petrem Zídkem, který říká, že tento proces se týká nás všech. Nedělí nás věky jako třeba v případě Mistra Jana Husa. Zrušení tohoto skandálního rozsudku by mohlo mít symbolický význam pro celou společnost.
Jste známý ještě z rehabilitací nespravedlivě odsouzených za minulého režimu – třeba odpíračů vojenské služby, soukromých zemědělců nebo obětí pohraničníků. Kolik takových případů jste už dotáhl do konce?
Rehabilitovaných odpíračů vojenské služby je kolem tří set, východoněmeckých uprchlíků asi padesát a sedláků také asi padesát.
Cítíte se spíše osamocený, něco jako advokát chudých?
Mám za to, že tyto kauzy stojí na okraji zájmu. Odškodnění, které rehabilitovaní dostávají, je často směšné, a tak to není žádný zlatý důl pro právníky. Nicméně mohou tak být prosazeny právní zásady, které jsou obecně prospěšné.
Jak vnímáte tuto činnost subjektivně? Je v ní naděje, síla energie nebo i pochyby z marnosti?
Je to tak ode všeho trochu.