Když husité válčili s Turkem
U Černého moře v Bulharsku na místě, kde husité bojovali poslední bitvu.
Bavíme se o době, kdy většina lidí neopustila celý život svoji vesnici a její nejbližší okolí. Patnácté století.
Stál jsem na pláži, kde je dneska replika dřevěné pirátské lodě, která slouží jako kýčovitý bar. Snažil jsem se představit si tu chvíli, jak asi bylo partě čtyř set husitů vedených veteránem od Lipan Janem Čapkem ze Sán, když na těch svých konících docválali před stovkami let na konec pevniny, tam, kde se rozkládalo nekonečné moře. Černé moře.
Jak dlouho jim asi ta cesta trvala? Jasně, Jeruzalém, kam vedla frekventovaná trasa, ležel ještě o kus dál, ale přijmout fakt, že je na břehu moře konec světa, nedalo středověké duši jistě vůbec žádnou práci.
Varna, dnešní Bulharsko, rok 1444. Dobře se ten „školní“letopočet pamatuje. Husité bojovali na Vítkově a u Sudoměře, ale že bojovali i u Varny, se dnes už moc neví. Ostatně bojovali tam jako žoldáci v mnohonárodním vojsku proti Turkům.
Dnes už se bojiště rozkládá na dohled od posledních paneláků dnešního přístavního města Varna, asi pět kilometrů od jeho centra. Je tam příjemný oplocený park s několika pahorky, které připomínají postavení armád (na jednom z nich měl hlavní stan sultán Murad II.), sochami, památníky a malým muzeem. Z nejvyššího pahorku nad podzemní hrobkou je krásná vyhlídka na černomořské pobřeží.
Mezi těmi památníky nechybí kámen s českým dvouocasým lvem.
Na bojišti-muzeu jsem jediným návštěvníkem. Vlastně kupodivu patří spíš mezi méně známé varnské památky, ale zkuste konkurovat pláži, restauraci v replice pirátské lodi a delfináriu.
Vejdu do parku a první, co vidím, je socha Maďara Jana Hunyadiho, který Evropany vedl. Po levé straně uměle navršený kopeček a kamenný oblouk, latinský nápis VLADISLAO VARNENSIS, tři erby. Vcházím do symbolické podzemní hrobky, která je památníkem krále Vladislava III. z dynastie Jagellonců zvaného Varnenčík, který v bitvě pravděpodobně padl, ale dnes by se řeklo, že byl po ní „nezvěstný“.
Česká vitrína
Uvnitř je sarkofág krále, ve kterém král samozřejmě není, a vlajky včetně té české. Mauzoleum mimochodem stojí na místě opravdové, mnohem starší hrobky Thráků, předchůdců dnešních Bulharů.
Pokračuji k přízemnímu modernímu muzeu, které připomíná malý paneláček, v jehož vitríně obdivuji i roztomilý modýlek husitského válečného vozu, toho, co tvořil vozovou hradbu. Vozová hradba se mimochodem anglicky řekne docela půvabně „wagon fortress“. Čechy tady velkoryse připomínají.
Na zdi visí mapy bitvy a jediné muzejní místnosti vévodí rytířské brnění na plastovém běloušovi.
Samozřejmě že jsem nejdéle postával u té „české vitríny“. Sudlice a řemdihy, které by v českém okresním muzeu působily skoro až nudně, tady najednou dostávají nový význam.
Exponáty jsou repliky vyrobené u nás v Česku, včetně štítu s husitským kalichem a takzvané arkebuzy.
Evropa 1444
Takže co se tehdy stalo? V první polovině 15. století pořád ještě dožívala byzantská říše a dnešní turecký Istanbul byl pořád ještě křesťanskou Konstantinopolí. Jenže na dohled za vodou Bosporu už existovala osmanská říše, která se čím dál víc rozpínala. (Nebýt pozdějších porážek Turků v 16. století, jako bitvy u Lepanta, tak jsem se možná po napsání tohoto textu šel pomodlit na koberečku směrem k Mekce.)
Ze západu přitáhlo 10. listopadu 1444 celkem 24 tisíc křesťanských bojovníků prakticky všech zemí střední a východní Evropy i odjinud (Uhry, Polsko, Chorvatsko, země Koruny české, Litevci). Vedli je již zmíněný Vladislav III. a Hunyady. Proti nim stála přesila 60 tisíc Turků sultána Murada.
Když se dnes rozhlížím na pahorku, na kterém stál sultán, a mám za zády dnešní paneláky, těžko si představit průběh bitvy. Na začátku bylo válečnické štěstí spíš přelétavé. Nejdřív měli převahu Turci na pravém křídle, pak křižáci na levém, ale pak udělal Vladislav III. z dnešního pohledu „pitomost“. Vyrazil do týlu nepřítele, kde byl zajat a zmizel. Buď ho Turci popravili (jeho hlavu konzervovanou v medu prý sultán ukazoval později delegacím), anebo zajali.
A už se to vezlo. Křesťané prohráli, Vladislav dostal přídomek Varnenčík.
Procitnu ze zamyšlení a pohybování šiky vojáčků ve svých představách a vracím se na konečnou trolejbusu.
Co dodat?
Husita Jan Čapek ze Sán se z prohrané bitvy vrátil do Čech a zemřel v roce 1452. Mimochodem, díky tomuhle pánovi, o kterém jsem se dozvěděl kvůli Varně, má Plzeň (a Pilsner Urquel) ve znaku velblouda. Dostal ho totiž darem na jedné ze svých výprav za hranice a dotáhl ho i k západočeské metropoli, kde mu ho však ukořistili Plzeňští.
Nebýt pozdějších porážek Turků v 16. století, tak jsem se možná šel pomodlit na koberečku směrem k Mekce.