Svoboda: Dopad cesty na Tchaj-wan

Cestou senátní delegace na Tchaj-wan se nijak nemění český vztah k Číně. To ví dobře Tchaj-wan a ví to také Čína. Proto kdyby cesta měla česko-čínské vztahy zásadně ovlivnit, bylo by to na zamyšlení, na jakých základech jsou vlastně postaveny.

Česká republika podle koncepce naší zahraniční politiky usiluje ve vztahu k Čínské lidové republice o pravidelný politický dialog. Hlavní rámec pro dialog s Čínou představuje vedle bilaterálních vztahů strategické partnerství mezi EU a Čínou. Na tom nic nemůže změnit návštěva delegace Senátu na Tchaj-wanu.

Cesta senátorů je spíše symbolická. Ze své zkušenosti vím, že delegace, tedy skupina osob, kterou tvoří nezávislí členové parlamentu nebo představitelé různých a rozdílných politických stran, nemůže vést účinné jednání, které by zavazovalo Českou republiku. Nikdy nepředstavuje vůli parlamentu jako takového.

Senát ani v tomto případě neprojednal s vládou postup jednání a nepřijal svým usnesením mandát k jednání, takže delegace nejede se závazným mandátem, jak postupovat a jednat. Bude jednat intuitivně, jak se členové delegace dohodnou na místě. To ale neznamená, že nutně špatně.

Stále platí, že zahraniční politiku určuje vláda. Uskutečňuje ji prostřednictvím své zahraniční služby. Jiní aktéři, prezident republiky či obě komory parlamentu, mají vliv, ale faktická odpovědnost za zahraniční politiku je v rukou vlády. Vláda svůj vztah k Číně nemění. To ví i druhá strana politického dialogu, Tchaj-wan. A je si toho vědoma i Čínská lidová republika. Že by tedy cesta zákonodárců něco změnila na české zahraniční politice, nehrozí. Takový vliv delegace Senátu nemá.

I tak si můžeme položit otázku, zda je taková cesta senátorů v pořádku. Z mého pohledu ano. Nabízím na podporu svého názoru tři argumenty.

Kde úřad, tam zájem

Argument první. Tchaj-wan je poloprezidentská republika s prezidentem, vládou, parlamentem a soudní soustavou. Má vlastní vlajku, státní znak a měnu. Užívá atributy, které obvykle náležejí státu. Česká republika má v Tchaj-peji samostatný zastupitelský úřad. Tým ekonomické a kulturní kanceláře v hlavním městě Tchaj-wanu tvoří sedm diplomatů a administrativních pracovníků. Jde o zastupitelský úřad střední velikosti, je diplomaticky aktivní v oblasti obchodní, kulturní a konzulární.

Jestliže existence samostatného zastupitelského úřadu na území Tchaj-wanu není v rozporu s koncepcí české zahraniční politiky a není vnímána jako popření konceptu jedné Číny, jak by mohla ojedinělá návštěva senátní delegace toto změnit? Naopak v logice věci je správné navštěvovat

Tchaj-wan, jestliže má být řádně naplňována mise našeho zastupitelského úřadu, tedy podporovat vzájemný obchod a kulturní spolupráci.

V sledované podpoře mohou senátoři udělat dobré dílo. Lidský kontakt nelze virtuálním nahradit. V diplomacii je prospěšné, když se představitelé veřejné moci setkávají. Tak proč se nesetkat?

Cesta tam, kde máme samostatný zastupitelský úřad, nemůže být v rozporu se zájmem České republiky. Právě naopak. Tam, kde máme samostatný zastupitelský úřad, tam máme svůj zájem.

Argument druhý. Bývalý předseda Senátu Jaroslav Kubera oznámil svůj úmysl navštívit Tchaj-wan. Zcela pochopitelně narazil. Divil bych se, kdyby k žádnému odporu nedošlo.

S tím musel Kubera počítat. Z mé zkušenosti ale tlak odpůrců uskutečnění cesty nepřekročil běžnou praxi.

Co se stalo? Z otevřených zdrojů víme, že zastupitelský úřad Čínské lidové republiky cestu senátorů nedoporučil.

Mluvčí čínského velvyslanectví v Praze uvedl, že návštěva na Tchaj-wanu znamená otevřenou podporu separatistických sil, což je významný zásah do čínské suverenity. Akt podle něho významně porušuje základní normy mezinárodních vztahů a bilaterální politické závazky a podrývá politické základy budoucí spolupráce mezi Čínou a Českou republikou.

Čína projevila výraznou nespokojenost a nesouhlas s cestou. Čínská lidová republika totiž považuje Tchaj-wan za jednu ze svých provincií.

Čína dále nesouhlasí se zasahováním některých českých politiků do svých vnitřních záležitostí, chrání svoji suverenitu a územní celistvost. Vyvinula proto politický tlak na Senát, aby delegace horní komory na Tchaj-wan nejela.

Chápal bych odpor ze strany Číny, kdyby na Tchaj-wan jel premiér nebo člen vlády. K tomu však nedochází.

Mám pochopení pro Senát. Je proto otázkou hrdosti zachovat si tvář a nedopustit, aby jakýkoliv zastupitelský úřad, a nemusí nutně jít jen o zastupitelský úřad Čínské lidové republiky, určoval, kam může, nebo nemůže jet delegace Senátu. Žádný zastupitelský úřad nemůže mít takový vliv. To pochopitelně Senát musí demonstrovat. A dělá dobře.

Senátoři samozřejmě mají sledovat zájem České republiky a nečinit nic, co by bylo v rozporu s českou zahraniční politikou. Mají brát do úvahy politické dopady všech svých rozhodnutí včetně vysílání delegací do zahraničí. Ale je to výsostné právo Senátu rozhodovat o svých delegacích, ať jedou kamkoliv.

Bude záležet na tom, co budou senátoři během své návštěvy prohlašovat. Myslím, že budou věcní a odpovědní. Dosavadní prohlášení členů delegace tomu nasvědčuje.

Doufám, že podnikatelé, kteří doprovázejí parlamentní delegaci, uzavřou konkrétní smlouvy, že nepřijedou jen s obecnými přísliby. To by byla ostuda!

Argument třetí. Rozumím dělbě moci jako jednoho z principů právního státu. Moc výkonná, soudní a zákonodárná jsou odděleny. Vzájemně na sebe působí, ale každá z mocí tak činí z vlastního rozhodnutí. Výkonná moc, stejně i moc soudní, nemohou určit, co má, nebo nemá dělat moc zákonodárná ve své působnosti. Proto chápu Senát, když se rozběhla vnitropolitická šarvátka na téma cesty na Tchaj-wan, že si stojí na svém.

Vůbec to ale neznamená, že by byl Senát lepší nebo demokratičtější než další orgány státní moci. To si možná myslí někteří senátoři, ovšem pravda to není. Souhlasím ale s tím, že si Senát chrání své kompetence.

A na závěr. Tato cesta hraje roli vnitropoliticky. Nemá a nemůže mít zásadní vliv na naši zahraniční politiku. Ať senátoři jedou na Tchaj-wan, nechť jsou jejich setkání úspěšná a ať se spokojeně vrátí. Nechť podnikatelé představí po návratu konkrétní smlouvy a projekty. Výsledek cesty nesmí být blamáž. Tím celý příběh skončí.

Nevěřím, že by senátorská cesta zásadně ovlivnila vztahy mezi Čínskou lidovou republikou a Českou republikou. A pokud se mýlím a vliv bude mít, pak si klaďme vážnější otázku: Na jakých základech je česko-čínský vztah postaven? Z písku, anebo z kamene?