Tchaj-wan provincií Číny? Proč je to nesmysl
Svět (včetně toho západního) si ve své většině nechal vnutit pekingské mantry
Opakujte pořád dokola nějakou očividnou pitomost a máte dost velkou šanci, že jí ostatní nakonec uvěří. Zvlášť když stavíte na odiv sílu a je vás všude plno.
Pak se klidně může stát, že velká část světa je náhle stižena dobrovolnou slepotou.
Jedním takovým nesmyslem, argumentačním klamem, je třeba tvrzení, že Tchaj-wan je „odštěpeneckou či vzbouřeneckou čínskou provincií“. Slýcháme to nejen z Pekingu, ale teď docela často i od některých českých politiků v souvislosti s právě započatou návštěvou předsedy Senátu ČR Miloše Vystrčila v Čínské republice na Tchaj-wanu, jak se Tchaj-wan nyní oficiálně nazývá. Je až úsměvné pozorovat, s jakým bojovým zápalem přebírají oficiální linii čínských soudruhů.
Proč je tedy výše uvedené tvrzení nesmysl? Logicky, Tchaj-wan součástí Čínské lidové republiky, jak zní oficiální název komunistické Číny od jejího vzniku v roce 1949, nikdy nebyl. Nemůže být tedy ani její provincií. Když nejsem něčeho součástí, zjevně se od toho ani nemůžu „odštěpit“.
Tvrzení, které Peking opakuje s intenzitou agresivního komára, je v očividném rozporu s realitou. Jeví se to tak, že mnozí už nechtějí ten věčný nepříjemný bzukot poslouchat, tak raději nepřítomně kývnou, aniž by příliš přemýšleli o souvislostech. Zkrátka vyměknou. Jiní si zase od převzetí této čínské mantry slibují slušný profit.
Jedna Čína. Ale která?
Co se týče dalšího s tím souvisejícího konceptu, tzv. politiky jedné Číny, tam je to o něco komplikovanější, byť ne o moc. Jde každopádně o evidentní fikci, ideový konstrukt, o produkt nátlaku a vydírání čínského režimu. Podívejme se nyní, jak to vzniklo.
Když komunisté v Číně vyhráli občanskou válku, zbytky armády pod velením generála Čankajška (a prezidenta Čínské republiky) spolu se dvěma miliony uprchlíky odešly na
Tchaj-wan. Vznikly de facto dvě Číny, komunisté v čele s Mao Ce-tungem se od Čínské republiky distancovali, a to včetně právní kontinuity. Režim, který na Tchaj-wanu vznikl, byl dosti nevábný, autoritativní, postupem času (od konce 80. let) se však demokratizoval a spolu s tím opouštěl i bláhovou tezi, podle níž si nárokoval území celé Číny. Když v roce 1971 Američané umožnili, aby se komunistická Čína stala řádným členem OSN (doufali, že ji využijí proti Sovětskému svazu), Čankajšek možnost, aby Tchaj-wan zůstal v OSN jako „druhá Čína“, protaktizoval.
Od té doby většina světových států postupně přijala – jakkoli nesmyslný – komunistický koncept jedné Číny, a Tchaj-wan přestala diplomaticky uznávat. Vedle ideologických schémat v tom hrála roli naivní představa Západu, že si ze zaostalé Číny udělá poslušného spojence, sílící mezinárodní nátlak Pekingu a čím dál častěji také velká ekonomická očekávání. Dnes Tchaj-wan oficiálně uznává jen 18 zemí, spíše zemiček. Také Česko přijalo zásadu jedné Číny, byť si důsledně vyhradilo právo na vlastní interpretaci tohoto obecného principu.
Pokrytectví celého tohoto divadla bije do očí. Tchaj-wan tak u nás například nemůže mít plnohodnotnou ambasádu, ale jenom hospodářskou a kulturní kancelář. Čile s ním obchodovat to však nikomu nebrání – ostatně ani Pekingu investice ze „vzbouřenecké provincie“nesmrdí.
Jaká je realita
Tchaj-wan je dnes de facto samostatný stát, má vlastního prezidenta, vládu, parlament, jeho systém je plně demokratický. Jak jeho představitelé častokrát zopakovali, s Čínou v současné autoritářské podobě se spojovat nechtějí. Tak v čem je tedy problém? Proč se Tchaj-wan vlivem čínského tlaku ocitá mimo světové společenství, místo aby byl jeho plnohodnotnou součástí?
S tím, jak roste agresivita pekingského režimu ve světě, se čím dál zřetelněji ukazuje, že ustupovat Číně donekonečna není ideální strategie. Západ by měl přestat lavírovat a starat se jen o své výdělky. Jde přece také o principy.
Ukončení současné schizofrenie a uznání Tchaj-wanu jako v pořadí „druhé Číny“prakticky nic nebrání. Nejde o žádný separatismus, jak by zajisté vykřikoval Peking. Co není spojeno, nelze separovat. Západ by přestal být směšný a zas jednou by zvítězil zdravý rozum.