České špičky: Fotograf Petr Horálek
NASA si jeho fotky vesmíru vybrala za snímek dne už šestadvacetkrát. Fotograf Petr Horálek je pořídil na chatě u Sečské přehrady i na Novém Zélandu.
Málokterý Čech si fotografováním hvězdné oblohy vysloužil takový zájem amerického Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku jako spisovatel, cestovatel a popularizátor astronomie Petr Horálek. „Je to pro mě obří pocta. Bez nadsázky stejná jako například pro Jaromíra Jágra reprezentovat Česko ve světě sportem, u mě je to ve fotografování,“přiznal už dřív čtyřiatřicetiletý nadšenec, který neváhá za temnou oblohou a nebeským divadlem cestovat až na druhý konec světa.
Kdo ve vás vyvolal zájem o hvězdy a noční oblohu?
V jedenácti jsem byl na chalupě u prarodičů. Babička mi jedné podzimní noci ukázala ze dveří Velký vůz. Vůbec jsem v tom ten útvar nepoznal, tak mě vzala dovnitř a hvězdy nakreslila u večeře na papír. Pak je pospojovala, dokreslila se svou fantazií ona kolečka pod korbu a v ten moment jsem to chtěl uvidět znovu. Jejíma očima. Takže jsem otevřel dveře a vyhlédl ven. Co mě však zaujalo víc než samotný tvar, bylo zjištění, že se vůz na nebi posunul. Myslel jsem si, že všechny hvězdy stojí na stejném místě. Dnes vím, že se to děje kvůli rotaci Země kolem osy. A právě tenhle posun znamenal ten významný impulz. Pak jsem dostal první knížku, otočnou mapku noční oblohy, začal chodit do hvězdářského kroužku na pardubické hvězdárně a velmi rychle jsem pochopil, že není momentu, kdy by noční nebe bylo úplně stejné. Pořád se tam něco děje!
Dnes se na vaše fotky těší publikum po celém světě. Už šestadvacetkrát si je vybrala za astronomický snímek dne NASA. To už byste se mohl považovat za profesionála.
Nikdy jsem se za profesionála nepovažoval, jsem hrdý amatér. Slovo amatér neznamená nic hanlivého, naopak, v překladu je to nadšenec. A mým tažným motorem je právě nadšení zaznamenávat unikátní věci. Profesionál je z hlediska lingvistiky člověk, který je motivován spíše finanční stránkou věci.
Není to dlouho, co jsme na noční obloze mohli pozorovat kometu Neowise. Váš poslední oceněný snímek.
Zaznamenal velký ohlas v několika zemích světa a motivoval mnoho fotografů zachytit ohony komety Neowise ještě hlouběji, neboť to byla unikátní podívaná a v dnešní době pokročilé digitální techniky šlo jít za hranice, které v 90. letech během průletu komety Hale-Bopp nebylo možné překonat.
Jakého snímku oceněného americkou NASA si ceníte nejvíc? Toho, který upravujete desítky hodin, nebo toho, jehož pořízení neprovázely ideální podmínky a náhodou to vyšlo?
Vážím si každého z nich, neboť za každým je jiný neopakovatelný příběh. Jeden snímek málem nevznikl, neboť mě okradli o veškerá data, ale díky velkému štěstí se zachoval fotografický film, na němž bylo to nejdůležitější. V jiném případě jsem během zpracování vyretušoval skvrnku v domnění, že šlo o vadný pixel, ovšem vzápětí se ukázalo, že bílý bod byl ve skutečnosti záblesk při dopadu meteoritu na Měsíc, což je mimořádně vzácné. V případě snímku „malého prince“(fotka vodní nádrže Seč a noční oblohy – pozn. red.) to byla šťastná náhoda: obrázek jsem vytvořil jako přání PF k novému roku a poslal omylem i do NASA, načež se mi ozvali, že nerozumí těm písmenům, ale snímek by rádi publikovali. Až vzápětí mi došlo, že v USA přání Pour féliciter neexistuje.
Jak dlouho trvá, než se člověk naučí fotit?
To je otázka. Záleží na píli, odhodlání, pokoře a trpělivosti. Často se setkávám s tím, že se lidé chtějí naučit to, co dělám já, ale do několika hodin. A s mobilem v ruce. Když pochopí, že takovým věcem je třeba porozumět více do hloubky, mnozí to vzdají. A je to škoda. V této rychlé a povrchní době se jen hrstka snaží jít na věc s patřičnou důkladností a teprve potom se nechat odměnit prvními skvělými výsledky. Já se tomu věnuji jedenáct roků a ještě stále se mám co učit.
Snímky fotíte běžným fotoaparátem, přitom to vypadá, jako byste je pořídil přes teleskop.
Teleskop nepoužívám, snímky vznikají přes širokoúhlé objektivy, maximálně teleobjektivy. Většina obrázků je výsledkem procesů vedoucích k fyzikálně korektním barvám, za čímž stojí jednak modifikace fotoaparátu (před čipem je více propustný filtr, než se běžně prodává – pozn. red) a jednak sada postupů s barevně kalibrovaným monitorem. Jinými slovy, snažím se zachovávat astronomicky správné barevné podání. Bohužel oči barvy v noci nevidí, takže člověk se nemůže spoléhat na svou zkušenost a musí sáhnout po referenčních obrazech, zpravidla z NASA či z Evropské jižní observatoře v Chile.
Jaké focení vám zabralo nejvíc času?
Nejdéle zabralo focení meteorického roje Perseidy 2018. 51 hodin snímání a více jak 450 hodin zpracování.
Dá se vyfotit planetka 6822 Horálek mezi Marsem a Jupiterem, která po vás byla pojmenována za úspěchy na poli astrofotografie?
Bohužel ne, je velmi slabá. V průměru má jen něco přes pět kilometrů a dosahuje maximálně jasnosti 16. hvězdné velikosti, tedy hluboko pod dosahem větších hvězdářských přístrojů.
Kam v Česku nejraději jezdíte fotit noční oblohu?
Máme rodinnou chatu u Sečské přehrady, kde jsem strávil dětství jak na rybách, tak pod nočním nebem. Je to moje srdcovka a i přes čím dál více problematické světelné znečištění rád fotografuji právě tam.
Přicházíme v Česku kvůli světelnému znečištění o hodně?
O nesmírně moc. Světelné znečištění je jako kouřová clona, přes kterou se všechna nádhera nad námi zcela nenávratně skrývá.
Byly by vaše fotky lepší bez světelného znečištění?
Nesporně ano. Samozřejmě existují filtry, které nepropouštějí vlnové délky světelného smogu. Bohužel s nástupem LED lamp už ani ty nefungují, neboť ledky svítí v celém spektru a nedají se odfiltrovat. Je třeba vycestovat pryč, což kvůli covidu není tak snadné, takže mé možnosti jsou velmi omezené.
Už jste to naznačil, ale stalo se vám, že jste o snímky někdy přišel?
Bohužel ano. V březnu 2017 jsme s kamarádem cestovali za zatměním Slunce do Argentiny. Po úkazu jsme se stavovali vybrat si peníze v bankomatu ve městě Bariloche a mezitím nám vymlátili okno auta a vše ukradli. Mně veškerá data i techniku. Policie vůbec nebyla nápomocná. Později nám bylo řečeno, že v oblasti je tak velká korupce, že není vyloučena účast policistů na zločinu.
Jaký vesmírný úkaz chcete fotit v dalších letech?
Co nejvíce úplných slunečních zatmění. A také toužím jet pozorovat a fotografovat polární záře. Vše závisí na vývoji situace kolem pandemie, momentálně je vše velmi limitované.
Jaké „vesmírné divadlo“ve vás zanechalo největší dojem?
Jednoznačně úplné zatmění Slunce. Jev, který je tak dynamický, překotný a plný barev i překvapení, že i bez fotografování zanechá neskutečně silný zážitek.
Když se díváte na noční oblohu, dokážete popsat všechna souhvězdí, mlhoviny a další objekty?
Ano. Ale jen ty objekty, které jsou viditelné očima či patří do seznamu těch nejpopulárnějších. Souhvězdí znám všechna, ono jich je jen 88 a zhruba tři pětiny z nich jsou viditelné na severní polokouli, pod kterou jsem vyrůstal. Na jižní obloze je to trošku větší zábava, neboť tam jsou oblasti, které nevídám často, a tak se je musím občas znovu naučit.
Lektorujete kurzy focení noční oblohy, pořádáte přednášky pro veřejnost, na YouTube natáčíte Minutky z vesmíru, vydáváte knihy. Neřekl vám už někdo, že astronomii popularizujete podobně jako astrofyzik Jiří Grygar?
Ano, řekl. Často posluchači na mých besedách. Moc mě to těší, ačkoliv na úroveň pana Grygara mám ještě hodně rezerv.
Co se vám honí hlavou při pohledu na noční oblohu?
Předně to, jak jsme malí, křehcí a zároveň malicherní, sobečtí a krátkozrací, když si upíráme nejen pohled k vesmíru, ale i zdravou přírodu kolem nás. Že bychom se měli zastavit, zamyslet se a přestat se za vším hnát, myslet jen na zisky a plenění planety. Dlužíme to nejen přírodě, která nám umožnila existovat, ale také našim potomkům, jimž toho po nás při současném chování opravdu moc nenecháváme.
Není to, co vidíme, tak trochu iluze? Hvězdy v hlubinách vesmíru už nemusí existovat.
Tak trochu ano, ale jen trochu. Čím vzdálenější je daný pozorovaný objekt, tím pohlížíme do větší minulosti. Od Slunce k nám světlo přiletí za 8 minut, od Saturnu skoro za hodinu. Od nejbližší další hvězdy jsou to 4 roky. Galaxie v Andromedě, nejvzdálenější objekt viditelný pouhýma očima, už leží 2,5 milionu světelného roku daleko. Ale mnoho hvězd ve vesmíru žije mnohem déle – miliardy roků. Pochopitelně některé z nich, třeba bouřková hvězda Betelgeuze, jsou již na sklonku svého života. Dost možná je sledujeme v podobě hvězd, zatímco už mohou mít po svém skonu formu supernovy nebo černé díry.
Jakým astronomickým úkazům budou přát nejbližší dny?
Určitě bych doporučil pozorování Marsu, který se v úterý 6. října v 16 hodin 19 minut středoevropského letního času přiblíží k Zemi na vzdálenost 62,07 milionu kilometrů. Bude tak nejblíže až do roku 2035. Jen o týden později, 13. října, nastane takzvaná opozice Marsu se Sluncem a planeta tedy bude pozorovatelná celou noc. Díky svému přiblížení je Mars v těchto dnech opravdu jasný: po Slunci, Měsíci a Venuší je čtvrtým nejjasnějším objektem oblohy, pohodlně je vidět i z centra měst.