Dětství vítěze Stanley Cupu
Rozhovor s otcem Ondřeje Paláta
Už je to víc než rok, co se jeho syn naposledy ukázal doma ve Frýdku-Místku. O víkendu se to snad změní. „Jak kluk přijede, budou i dělbuchy. Slíbil jsem už synovci, že nějaké seženu,“poví Pavel Palát. Ne, nebude to tuctové setkání.
A teď nejde o dobu, po jaké se rodinné shledání uskuteční. Palátův potomek Ondřej se vrací z Ameriky jako vítěz Stanley Cupu, coby útočník Tampy na tom měl veliký podíl. Z vyprávění jeho otce nejspíš pochopíte, jak hokej zacloumal i jeho životem. Vyučeného elektrikáře právě syn nasměroval k trenéřině a výchově dalších nadějí.
Prožíval jste play off o to víc?
Pořád jsem měl v hlavě, ať to nedopadne jako před pěti lety s Chicagem. Zklamání po finále bylo obrovské. Opakoval jsem, ať raději Tampa vypadne v 1. kole. A myslím, že hráči k tomu přistupovali stejně. Dělal jsem si čárky za vítězství a věděl jsem, že jich musí být šestnáct. Postupné kroky jsem neslavil.
Proč?
Třeba Boston s Pastrňákem hráli výborně ve středním pásmu. To Tampě chybělo. Sice se vyvíjela a zlepšovala, ale pořád jsem byl pesimista na rozdíl od dalších trenérů ve Frýdku, kteří byli optimisté.
Sledovali jste duely společně v nějaké klubovně na zimáku?
Pozor, to vylučuju! Vyhovuje mi Amerika, kde na zápase nemusíte fandit nebo skandovat „Kdo neskáče, není Čech“. Potřebuju se na hokej soustředit a u televize to mám stejně. Musím být zavřený doma, další lidé jsou rušivý element.
Ani manželka nesmí promluvit?
Zjistil jsem, že hokeji rozumí víc než spousta chlapů v hospodě! Kolikrát hledím, jak mluví k věci a třeba se zeptá: Sakra, proč to jen neprotečoval? Taky to má nakoukané za ty roky. Měli jsme i vlastní režim. O půl osmé večer jídlo, v osm do postele a do půl deváté usnout. A ve dvě ráno vstávání.
Hokeji jste podřídili život.
V tom měl Ondra asi výhodu. Vyklízím teď chalupu, kde jsem našel videokazety s jeho zápasy. Manželka je nahrávala od 3. třídy do sedmnácti, kdy s vítkovickou juniorkou vyhrál titul. Vlastně to byla i nutnost.
Proč?
Manželka mi vyčítala, že na kluka řvu. To víte, jako trenér hokejem žiju. Ale shodli jsme se, že na Ondru budu mluvit, až se na vše podívám v klidu na videu, protože někdy nemusím mít pravdu. Ondra pak říkal, že nejhorší byla cesta autem po zápase domů. Viděl, že mu chci něco říct, ale já čekal, až si to zkontroluju na videu. Po něm jsem se mu kolikrát musel omluvit, že nechyboval.
Kdo synka přivedl k hokeji?
Po revoluci se ve Frýdku rušilo několik velkých sportovních prodejen. Při výprodeji jsme objevili maličké brusle – artisky. Vždycky jsem takové chtěl a manželce povídám, co se stane, když je za stovku koupíme? Přišla zima a Ondra je nesundal z nohou. Byli jsme na řece, přehradě, pak i na veřejném bruslení, kde za námi tehdy přišel i trenér Šebesta: Co tu blbnete? Proč nejdete do přípravky? A pak to byl frkot, Ondra se do hokeje úplně zbláznil.
To by mohlo platit i o vás, ne?
S manželkou jsme jezdili i na tréninky do Vítkovic. Ona je učitelka, takže na parkovišti opravovala písemky. Já jsem původně důlní elektromontér, dělal jsem třeba i v pneuservisu. U všech zaměstnání jsem se řídil tím, že si klidně naddělám, ale půjdu na hokej. A když trenér v přípravce viděl, že si kvůli hokeji navíc přehazuju noční směny, tak mi říká: Pojď na led se mnou.
Zajímavá cesta k trenéřině.
Začínal jsem v podstatě s Ondrou, pomaličku se do toho dostával. Udělal jsem si trenérské kurzy a teď jsem profesionální trenér, který patří pod svaz. Dostal jsem se i k dorostu a juniorce, ale tam mi začal u kluků vadit takový zlom. Už přestanou být děti, najednou jsou strašní borci a je těžké jim radit. Raději mám bruslení školek a funguju u třetí, čtvrté a páté třídy.
Zahřeje vás, že se tam kluci prohánějí v helmách, na kterých vidíte podpis vašeho syna?
To je specifikum Frýdku. S áčkem tam přes léto trénuje Radek Faksa, Roman Polák i Ondra, který zůstane i na naše tréninky. Po něm nedá fixu z ruky a na vše se podepisuje. Nevyhýbá se tomu, protože si pamatuje, jak jako kluk šel za Pavlem Kubinou. Byli spolu na ledě, Ondra střílel a on uznale klepal hokejkou a ptal se ho: Kolik máš roků?
Jinak ale syn popularitu příliš nevyhledává, že?
Říkáme tomu palátovský syndrom. Raději pomáháme. Třeba mi Ondra říkal, že nikdy nechce být v mužstvu, které se dělí na mladé a staré. Slyšel jsem, že i Pat Maroon, který přišel do Tampy, byl podobný. Hoši, pojďme tam! Dělejme vše spolu! Už přes sezonu se bourala parta starých borců, kde byl třeba Stamkos. To asi Tampě chybělo tehdy proti Chicagu, v týmu byly různé partičky. Letos všichni pochopili, že jen dohromady vyhrají Stanley Cup. V tom pomohla i bublina.
Jak to?
Vznikly jen skupinky karbaníků a Call of Duty. Ondra říkal, že třeba stačilo na dvě hodiny zapnout počítač a pak se jen řešilo, kdo proti komu válčil nebo kdo komu ve hře zachránil lékárničkou život. Prostě se nemyslelo na hokej.
Hodí se vůbec Ondřejova povaha do sobecké NHL?
Je pravda, že na konci základní části všichni hrají na statistiky a body. Ondra má naopak v sobě neskutečnou bojovnost a obětavost. Už ve Frýdku mi trenéři říkali, že splnil vše, co mu nařídili. Ondra má náturu, že se soustředí na hokej, i když není na ledě.
Máte příklad?
Když se NHL v březnu přerušila, vzal si z haly cyklotrenažér. Už předtím jsem se ho ptal, proč z útoku střídá jako první. V pauze ale jezdil na trenažéru, běhal a najednou zjistil, že na ledě vydržel o deset patnáct vteřin déle, protože se mu zvedlo VO2 max.
Proto se pro Tampu stal klíčovou postavou?
On je pořád stejný – vybojuje puk, zapracuje na mantinelu, udělá hit, rozehraje do středního pásma a brání, ať se ostatní nemusí tolik vracet. Jenže důležitá byla jiná věc.
Jaká?
Ondra rozhodl prodloužení proti Bostonu, kdežto Kučerov se po první sérii začal v zakončení trápit. S Pointem vycítili, že ho musí mezi sebe vzít jako sobě rovného. A Ondra se gólově prosazoval. My doma víme, že sebevědomí a hlava u něho dělá strašně moc. Jsem moc spokojený, jak to dopadlo.
Nejsem první novinář, komu to vykládáte. Jak snášíte zájem vy?
Neřeším to. Když můžu, něco řeknu, ale zase slýchám, že jsem kecálek. (usměje se) A ten zájem? Vám se musím omluvit, neodepsal jsem na esemesku, že?
Ano. Napadlo mě, že slavíte.
Ale kdeže! Máme rekonstruovat barák, přišli zedníci, stěhovali jsme a zařizovali plno věcí. Musel jsem si vypnout mobil. Jediná oslava byla, že jsem si po Stanley Cupu ráno dal doutník a skočil do ledového bazénu. Mělo to proběhnout v Tampě, ale musel jsem to zvládnout doma.