Nevylijme s vaničkou i investice
Zahraniční investor málem jako třídní nepřítel? Hodně lidem leží v žaludku, jak cizí firmy vyvádějí ze země své zisky. Klackem na ně mají být jak sektorové daně, tak třeba aktuálně projednávaný zákon, který má prověřovat a zakazovat investice z ciziny.
Zahraniční firmy, které v Česku investují do zdejších podniků, loni na těchto investicích vydělaly 401 miliard korun. Ještě v roce 2006 byl tento jejich zisk asi poloviční. Česko tedy vydatně upevňuje pozici atraktivní investorské lokality, která cizincům skvěle vydělává. Ti pak zisk buď znova investují, nebo jej ve formě dividend vyvádějí za hranice. Loni takto na dividendách odteklo zhruba 319 miliard korun. Reinvestovalo se bezmála 82 miliard.
Může se zdát, že je sice fajn, že Česko představuje oblíbenou investorskou lokalitu, avšak také za to řádně platí. Vždyť 319 miliard nejsou žádné drobné. A poslední dobou je tomu podobně rok co rok. Takže za léta 2015 až 2018 odteklo celkem 1,195 bilionu korun, průměrně zhruba 299 miliard ročně.
Jenže na reinvestice a hlavně na mzdy tuzemským pracovníkům a příslušné sociální odvody vydali zahraniční investoři za celé období od vstupu Česka do EU v roce 2004 dohromady bezmála trojnásobek toho, co si odvedli na dividendách. Mocnost odlivu dividend, která je v ČR nepochybná i v rámci zemí visegrádské čtyřky, zkrátka do značné míry odráží samotný rozsah uskutečněných zahraničních investic. Ten je v Česku po roce 2000 v poměru k velikosti ekonomiky průměrně vyšší než třeba v Polsku či v Maďarsku. Zahraniční investoři tedy v posledních dvaceti letech českou ekonomiku nebývale povznesli. A mnohem více peněz tu nechali, než si za to vzali zpět.
Bohužel, populističtí politici spatřují ve stovkách miliard, které proudí zahraničním investorům, potenciální zdroj peněz, za něž by si mohli u voličů koupit hlasy, a tedy i své funkce. Takže se pravidelně vrací třeba úvaha o zavedení zvláštní bankovní daně, která by „vymáčkla“ještě víc peněz zejména z velkých tuzemských bank. Ty přitom již nyní patří k největším plátcům daní v ČR vůbec.
Bašta jménem Česko
Zároveň nyní poslanci projednávají novou legislativu týkající se prověřování zahraničních investic. Dá úřadům do ruky paragrafy, jimiž si budou moci na zahraniční kapitál „posvítit“, jak se jim o tom doposud ani nesnilo. A případně jeho vstup do Česka zakázat. Postátňování ekonomiky tak jde opět o kus dále. Vláda tímto návrhem reaguje na vývoj ve světě i na podobné kroky na úrovni EU. Po roce 2015 totiž v Evropě nastal citelný nárůst zahraničních investic, a to i ze zemí typu Číny, do kritické infrastruktury – do logistiky, dopravy či vysoce pokročilých technologií. Jelikož ve světě v posledních letech „přituhuje“, do určité míry je zákon o prověřování investic potřebný.
Chybou by ale bylo vylít s vaničkou i dítě. Státní aparát by tudíž neměl dostat víc pravomocí, než je nutné. Pak totiž vážně hrozí, že z Česka uděláme pro zahraniční investory nedostupnou baštu, která však zároveň poztrácí svoji konkurenceschopnost. A ztráta konkurenceschopnosti dlouhodobě znamená zaostávání a chudnutí všech obyvatel oné nedostupné bašty. Ostatně režim před rokem 1989 také toužil vytvořit baštu, a to pod vlajkou Rady vzájemné hospodářské pomoci. Přes Berlínskou zeď, symbol nedostupnosti bašty socialismu, či později z pokoutně získaných západních videokazet mohli nešťastní obyvatelé bašty jen s povzdechem sledovat, jak dramatické jejich zaostávání je.
Bohužel, EU zejména po roce 2000 znatelně ztrácí na globálním ekonomickém významu. Dokládá to třeba i každoroční žebříček nejhodnotnějších společností světa, BrandZ. Evropské firmy z něj mizí. V letech 2008 až 2019 jejich počet v první padesátce klesl z šestnácti na sedm. Počet amerických firem však narostl z 26 na 34. Propad v Evropě zaznamenaly především technologické firmy. V první padesátce už zůstávají pouze dvě, obě německé – SAP a Deutsche Telekom.
Hodnota značky se v případě technologických firem do značné míry odvíjí od schopnosti inovovat. Dnes se ale inovuje hlavně v Americe a Asii, tedy mimo EU. Pokud tedy zahraničním investorům zbytečně razantně ztížíme možnost kapitálově vstupovat do evropských firem, na chvíli vytvoříme zabezpečenou baštu. Ta však rychle kvůli svému uzavření se světu zaostane natolik, že právě její zaostalost z ní učiní nebezpečné místo. Sovětský svaz se zhroutil proto, že málo inovoval, takže jeho vůdci v 80. letech pochopili, že proti technologicky – a tedy i vojensky – mnohem vyspělejšímu Západu v čele s USA už nemají šanci.
Čeští zákonodárci, diskutující nyní zmíněný zákon o prověřování zahraničních investic, by měli mít toto na zřeteli. Vznikající legislativa má být rozumně vyvážená. Jestliže například úřad – ministerstvo průmyslu a obchodu – neprověří zahraniční investici v určité lhůtě či pokud příslušné řízení v určité lhůtě nezahájí, musí platit, že daná investice prostě bezpečnostní ohrožení nepředstavuje. Daný zahraniční investor musí mít tedy jistotu, že řízení o prověření investice nezahájí úřad později. Pokud tuto jistotu mít nebude, možná raději investuje v jiné zemi nebo na jiném kontinentu.
Otázkou také je výše zahraniční investice, která se má stát předmětem prověřování. Jestliže zahraniční investor získává do 25 procent podílu na hlasovacích právech v dané tuzemské firmě, je rozumné a ekonomicky prospěšnější takovou investici neprověřovat. Bohužel, zákonodárci nyní vážně uvažují o přísné a administrativně nákladnější variantě prověřování investice už od desetiprocentní úrovně kapitálového vstupu.
Opět tedy hrozí, že Češi budou dokonce v rámci EU papežštější než papež, na úkor dlouhodobého rozvoje naší ekonomiky.
Zahraniční investoři tu v posledních dvaceti letech mnohem více peněz nechali, než si vzali zpět.