Hudba úzkosti zkoumá deprese v pop-music

Hudební publicisté Karel Veselý a Miloš Hroch se v knize Všechny kočky jsou šedé (narážka na stejnojmennou skladbu kapely The Cure) s výstižným podtitulem Hudba úzkosti zaobírají vývojem populární hudby s přihlédnutím k tomu, jak se v posledních letech změnilo její vnímání a hlavně reflektování okolního světa.

Dvojice autorů nebere popovou a rockovou hudbu jen jako možnost uniknout do světa, kde se mohu ztotožnit se svými idoly z plakátů a obalů desek, ale erudovaně rozkrývá a pojmenovává pocit osamění, deprese, úzkostí a také environmentálního žalu.

Krom klasických „depkařů“jako Joy Division, The Cure, The Smiths – zde je chvályhodně akcentována (sebe)ironie Morrisseyova miserablismu – je řeč o Manic Street Preachers, Lady Gaga, Billie Eilish, Kanye Westovi, Linkin Park a mnohých dalších.

Veselý a Hroch jdou skutečně do hloubky, rozebírají texty jednotlivých kapel a zpěváků, všímají si paralel s jejich osobním životem, s traumaty z dětství či psychickými problémy. Citují odborné studie na tato témata a přitom nejsou nijak akademicky sušší a odtažití. V knize rezonují jejich vlastní pohledy na věc, osobní vzpomínky, zážitky, pronikání do hudby, k níž se třeba zprvu stavěli s despektem – viz vztah Karla Veselého a Linkin Park.

Spravedlnost není vymazaná

V kontrastu k péči, kterou textu oba autoři dali, bohužel stojí občasné chyby a nepřesnosti. Hned zkraje zamrzí, že Karel Veselý tituluje kytaristu Joy Division Barneyho Sumnera, pozdějšího zpěváka New Order, jako baskytaristu. O několik stránek dál je už naštěstí omyl napraven. Kytarista a skladatel kapely The Smiths vystupuje jako Johnny Marr, nikoliv John Marr, a problém je i s přechylováním. Jednou jsou ženská jména v původním tvaru, jindy je autoři přechylují, což s sebou nese omyly jako Norah Jonesová, což je stejný nesmysl jako Billie Eilishová. Celé jméno Norah Jones totiž zní Geetali Norah Jones Shankar. Když už, pak tedy „Shankarová“.

A ostře bych polemizoval s tvrzením, že album ... And Justice For All skupiny Metallica „je dnes z metalových dějin i diskografie v podstatě vymazané“.

I sama Metallica na ně navázala v podobě desky Death Magnetic, na níž se po mnoha letech opět vrátila k thrash metalu. A existuje nemálo fanoušků, kteří je staví na vrchol toho, co tahle skupina kdy dokázala.