Pražská konzervatoř má nástroj za miliony
Varhany za 5 milionů zaplatila napůl metropole a evropské rozvojové programy
Také pro Pražskou konzervatoř nyní platí výhradně možnost distančního vzdělávání. K nejvíce postiženým oborům patří studium hry na varhany. Šťastnější ze studentů mají například možnost cvičit v kostelech někde v blízkosti bydliště. Po návratu na konzervatoř ale na ně bude čekat překvapení v podobě zcela nových varhan, které v těchto dnech instalují technici německého výrobce, kterým je společnost Mühleisen z Leonbergu u Stuttgartu.
„Měli jsme omezené finanční prostředky,“říká ředitel konzervatoře Petr Čech. Do soutěže na výrobu nového nástroje se podle něj přihlásili celkem tři dodavatelé, kromě vítěze také Rieger Orgelbau z Rakouska. Dalším soutěžícím byla česká Varhanářská dílna Dlabal-Mettler. Na zaplacení nástroje za 5 milionů korun se společně s hlavním městem, které je i zřizovatelem školy, podílejí rovnou polovinou evropské rozvojové programy.
Podle šéfky odboru školství pražského magistrátu Lenky Němcové jsou varhany nepochybně jednou z nejdražších školních pomůcek, které metropole do svých škol pořizuje. Čas od času ale město nakupuje drahé vybavení i jinde. „Některé CNC stroje (např. číslicově řízené soustruhy, pozn. red.) si svou cenou s těmito varhanami ani moc nezadají,“vysvětluje Němcová. A drahá bývají podle ní i jiná zařízení pro střední odborné školy.
Ředitel konzervatoře nicméně upozorňuje, že za varhany konzervatoř neutratí ani korunu navíc. „Na základě ceny jsme i poptávali, co která firma může dodat,“vysvětluje Čech. I z hlediska technických parametrů podle něj škola vybrala nástroj splňující požadavky například na počet klaviatur.
„Záleželo také na tom, jaká technická řešení mohla firma v dané ceně nabídnout,“dodává Čech. Podle něj šlo hlavně o to, aby škola ze svých varhan mohla získat maximum. „Bude to třímanuálový nástroj, pro druhý a třetí manuál jsou přitom společné registry,“říká ředitel.
Kov i dřevo
Varhany začali ve škole instalovat už 12. října. Předtím se nástroj rok a půl připravoval v dílně. „Naše výběrové řízení proběhlo před dvěma lety,“říká Čech a během prohlídky školy také ukazuje koncertní sál, který vznikl v prostoru bývalého školního dvora před deseti lety. Motivy skleněných vlnek mají znázorňovat nedalekou Vltavu a jinak je téměř celý interiér obložen dřevem. Jen v pravé části jeviště je vylepena obří – až po stop sahající fotografie varhan. Tady by si škola přála mít mnohem větší varhany než ty, které se aktuálně montují v jedné ze tříd v přízemí.
„Na větším nástroji by dodavatel pracoval tři i více roků,“upřesňuje ředitel. Šéfka školského odboru však perspektivu rychlého nákupu moc reálně nevidí. „To bude spíše taková dlouhodobá investice. Ještě loni bych si řekla, že to půjde. Ale teď si moc netroufnu říci, jak to bude příští tři roky vypadat,“vysvětluje Němcová.
Jiné pedálnice
Na rozdíl od hráčů na jiné hudební nástroje to mají varhaníci složitější, protože každé varhany jsou trochu jiné. „Často se odlišuje počet klaviatur i manuálů, jiné tvary mají i pedálnice, hodně záleží také na tom, z jaké doby varhany jsou. Specifika a odlišnosti nejsou jen u moderních nástrojů, způsob hry závisí rovněž na velikosti varhan. „My vycházíme také z historických nástrojů. Na našem území jsou i varhany ze sedmnáctého století. Nejkrásnější nástroj je z roku 1671 v Týnském chrámu na Staroměstském náměstí,“vysvětluje šéf školy.
U Staroměstského náměstí jsou varhany ještě také v kostele svatého Mikuláše a tamní farářka Martina Viktorie Kopecká poukazuje, jak jsou kvalitní varhaníci důležití i nedostatkoví. Pražská konzervatoř totiž přijímá do každého ročníku pouze dva adepty hry na varhany a v šestiletém studiu jich je tedy celkem dvanáct. Ředitel školy přitom upozorňuje, že ne všichni varhaníci mají poté ambice doprovázet svou hrou liturgii. I proto může být pro církve hledání hráčů složité.
„Římskokatolická církev ani husité se bez varhan prakticky neobejdou, ale třeba takoví evangelíci dokážou v kostele hrát i na kytaru a je to pro ně v pořádku,“vysvětluje Kopecká.
„Najít varhaníky, kteří mohou hrát nohama i rukama a ještě mají cit pro liturgii, je opravdu složité. Oni například nesmějí vlétnout farářovi do modlitby. Může to trvat nějakou dobu, než se zrovna toto hráči naučí. A nehraje v tom roli, jestli to jsou zrovna třeba vynikající koncertní virtuosové,“říká Kopecká. Hrané písně je podle ní nutné přizpůsobovat osazenstvu kostela.
„Varhaníci najednou nemají být sólisty a musí se přizpůsobit lidem, kteří tam sedí. A také musí být sehraní s faráři. Já očekávám, že hráč pozná, že už budu končit s kázáním. Například já, pokud řeknu ,amen‘, tak modlitba už končí. A s některými faráři je to ale složitější, protože mluví dál i poté, co ,amen‘ vysloví. Pak to varhaníci mají ještě těžší,“vysvětluje farářka Martina Viktorie Kopecká.