Muž, který dostal K. H. Franka
Zmocněncem Československa u norimberského procesu byl dnes již zapomenutý právník Ečer
Když před 75 pěti lety začal v Norimberku fungovat Mezinárodní vojenský tribunál pro potrestání válečných zločinců, bylo jasné, že československé delegaci může šéfovat jediný člověk: Bohuslav Ečer.
Brněnský advokát a politik se dlouhodobě zabýval trestním právem a už před válkou aktivně vystupoval proti německému nacismu. Za války uprchl přes Francii do Británie, v Londýně byl exilovou vládou delegován jako její zástupce do Komise Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů.
Už v dubnu 1945 na pozvání vrchního velitele angloamerických sil generála Dwighta Eisenhowera navštívil čerstvě osvobozený koncentrační tábor Buchenwald a přesvědčil se na vlastní oči o nacistických zločinech. Ještě před vznikem norimberského tribunálu se stal „lovcem“nacistů. Byl vedoucím vyšetřovacího týmu, který našel K. H. Franka, německého ministra pro protektorát. Ečer jej vyslýchal jako první a získal jej z amerického zajetí do rukou československé justice.
Po komunistickém puči přišel i on na řadu. Zemřel na infarkt jen den předtím, než ho přišla zatknout StB.
Na zatčení Bohuslava Ečera bylo v březnu 1954 v Brně vše připravené. Z lovce nacistů se měl stát sám obžalovaným, z hrdiny obětí. Měl se stát hlavou spiknutí, které vykonstruovala StB, a čekalo ho obvinění z velezrady.
Komunistický režim nemohl uznávanému trestnímu právníkovi, profesoru brněnské Masarykovy univerzity a předsedovi československé delegace u Mezinárodního vojenského tribunálu pro potrestání válečných zločinců v Norimberku zapomenout řadu věcí.
Počínaje tím, že kdysi byl členem komunistické strany, ale poté, co protestoval proti její bolševizaci, z ní byl v roce 1929 vyloučen. Norimberský proces, Ečerova hvězdná chvíle, začal právě před 75 lety. Mimo jiné se tam podílel na přípravě obžaloby.
Jako bývalý sociální demokrat, který se účastnil válečného odboje na Západě a který se navíc postavil na obranu Milady Horákové, byl Ečer ideální hlavou další, takzvané brněnské protistátní skupiny. Ale když ho StB měla zatknout, byl již den po smrti, zemřel na infarkt.
Přesto se vykonstruovaný proces uskutečnil. Byli v něm souzeni lidé z Ečerova okolí a před soudem stanula i jeho dcera s manželem.
Nacistům na stopě
Životní příběh Ečera je dnes prakticky neznámý. Přitom on se už za 2. světové války podílel na formování mezinárodního trestního práva a po válce se stal pro Čechoslováky symbolem spravedlnosti. Před válkou působil jako právník a komunální politik v Brně. Po odchodu do exilu se ve Francii a hlavně později v Británii zapojil do odboje. Jako odborník na trestní právo začal zastupovat Československo v Komisi Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů, kde nakonec prosadil prohlášení útočné války za mezinárodní zločin.
Jeho návrh byl přijat 17. října 1944. Zahájení útočné války bylo nakonec jedním z hlavních bodů obžaloby v Norimberku.
V dubnu 1945 pozval velitel angloamerických sil v Evropě Dwight Eisenhower všechny delegáty komise do osvobozeného koncentračního tábora Buchenwald. Delegáti tak na místě mohli vidět zločiny, jejichž viníky měli později potrestat.
Pro Ečera byla podle historiků návštěva v Buchenwaldu mimořádně emotivním zážitkem. Setkal se zde s několika vězni, které znal z Brna z předválečných let. Přímo na místě sepsal seznam osvobozených vězňů, který pak přečetl v BBC.
Krátce po návštěvě vznikla národní vyšetřovací komise. Ečer stanul v jejím čele. Měla za cíl získat pro soud v Československu uprchlé nacistické zločince – bývalého německého ministra pro protektorát K. H. Franka, bývalého říšského protektora Kurta Daluegeho nebo prezidenta slovenského státu Jozefa Tisa (všichni byli později odsouzeni k trestu smrti a na území Československa popraveni).
Výslechy zločinců byly předstupněm norimberského procesu, kde se Ečer stal naším zástupcem a symbolem spravedlnosti pronásledující válečné zločince.
Po skončení války Ečer působil jako soudce u Mezinárodního soudního dvora v Haagu a od roku 1948 krátce jako profesor Masarykovy univerzity v Brně.
Komentář čtěte na str. 9