Političtí kostlivci ve sportu

Má se i přes zřejmě zmanipulované volby ponechat Bělorusku pořádání hokejového šampionátu? V debatě nad tím se vynořují duchové z Moskvy 1980 a Los Angeles 1984. Ti ostatně vystrkují prstíky i s každým pokleknutím sportovců na podporu politického hnutí Bl

Už přes tři měsíce lidé v Bělorusku demonstrují proti výsledku srpnových prezidentských voleb v zemi a režimu autoritářského vůdce Alexandra Lukašenka. Od Běloruska se odvracejí jednotlivé evropské země, sankce proti Minsku přijala také celá Evropská unie.

Velmi specifickou pozici má však v tomto směru pobaltské Lotyšsko. Už zhruba za šest měsíců se totiž má v běloruském Minsku a spolu s ním v lotyšské Rize uskutečnit mistrovství světa v ledním hokeji. Jinými slovy – tyto dvě země by měly velmi úzce spolupracovat na bezproblémovém průběhu šampionátu.

Ze strany Lotyšů však zaznívají na adresu běloruských partnerů sugestivní prohlášení, jejichž cílem v uplynulých týdnech a měsících bylo přinutit Mezinárodní hokejovou federaci (IIHF), aby od konání šampionátu v Bělorusku z politických důvodů ustoupila. Ani sám lotyšský premiér Krišjanis Karinš o tom dosluhujícího předsedu IIHF Reného Fasela během nedávné videokonference nepřesvědčil a s prohlášením, že lotyšská vláda se rozhodnutí hokejové federace samozřejmě podřídí, z boje potichu vycouval.

Zkušený švýcarský diplomat Fasel zdůraznil, že hokej musí vždy a za všech okolností zůstat apolitický. Můžeme v tom ze strany hokejové federace spatřovat jistý alibismus nebo snahu o politiku sportovního appeasementu. Nicméně kritici tohoto modu operandi by si především měli uvědomit, že hokejová federace nemůže ze své podstaty fungovat a vystupovat jako samozvaný soudce, působící coby indikátor stupně politického napětí mezi jednotlivými zeměmi.

Mandelův mlýn

Ostatně navzdory všem protivenstvím politického osudu jsem přesvědčen, že Bělorusko se své části pořádání hokejového světového šampionátu zhostí k plné spokojenosti všech zainteresovaných stran (tedy těch hokejových). Prezident Lukašenko je totiž dobře známý svým kladným vztahem ke sportu a k hokeji obzvláště. Každý rok se na jeho počest koná tradiční vánoční turnaj, kde obvykle vítězí Lukašenkovo mužstvo, a prezident sám se stává rovněž překvapivým vítězem kanadského bodování.

Navíc Bělorusko už mistrovství světa v roce 2014 hostilo a dosáhlo na rozdíl od mnoha jiných pořadatelů výborných čísel návštěvnosti – a tedy i ekonomické návratnosti investic. A v podstatě všichni, jak fanoušci, tak i hráči, se tehdy shodli, že alespoň navenek celá země v průběhu šampionátu skutečně žila hokejem.

Jestliže by IIHF ustoupila nehokejovým (byť morálně třeba i ospravedlnitelným) požadavkům ze strany Lotyšska, vytvořila by tím také velmi nebezpečný precedent, kterým by se v dalších letech mohli začít zaštiťovat mnozí další, kterým by se prostě jen nelíbil třeba poměr dělby zisku z konkrétní sportovní akce s další stranou či stranami. V neposlední řadě by pak takové rozhodnutí dalo vzpomenout na dobu, kdy se světový vrcholový sport nezřídka stával pouhým nástrojem v rukou politiků.

Zde stačí vzpomenout zejména období studené války, jež postihla hned několik generací sportovců, kteří, ač na vrcholu své reprezentační kariéry, byli namísto boje o sportovní vavříny nuceni loajálně se ztotožňovat s politickými postoji své vlasti obnášejícími bojkoty nejrůznějších sportovních podniků.

Mnozí z nás se ještě dobře pamatují na letní olympijské hry v roce 1980 v Moskvě, kterých se v reakci na invazi sovětských vojsk do Afghánistánu rozhodla nezúčastnit „západní polovina světa“v čele se Spojenými státy, aby pak čtyři roky poté učinil v případě olympiády v Los Angeles totéž naopak Sovětský svaz se svými satelity a politickými sympatizanty.

Přesto zná historie i případy, kdy se spojení sportu a politiky ukázalo jako všeobecně prospěšné a pozitivní. Od jedné takové události uplyne v příštích dnech už plné čtvrtstoletí. Když v roce 1994 nastoupil do funkce jihoafrického prezidenta Nelson Mandela, rozhodl se pro relativně riskantní krok. Sjednotit rasově segregovanou společnost prostřednictvím Světového poháru v ragby, který měla v prosinci roku 1995 pořádat právě Jihoafrická republika.

Ragby bylo do té doby sportem „bílých“a přímo spojeným s nechvalně známým apartheidem. Prezident Mandela poskytl celé události osobní záštitu, maximální podporu a všemožnou publicitu – a risk mu vyšel nad očekávání dobře. Jihoafrická republika totiž nakonec zcela nečekaně celou soutěž ovládla, získala pohár, a posílila tak myšlenku, že spojení lidí odlišných ras i kultur prostřednictvím sportu je zcela životaschopné.

Sílu sportovních emocí si zkrátka dnes nemůže dovolit podcenit žádný úspěšný politik. Moc dobře totiž ví, že nechat si zničit nový oblek přesně mířeným proudem sladkého sektu, a překročit přitom dokonce i jisté standardní konvence chování se za jistých okolností rozhodně vyplatí – alespoň pokud ten pěnivý mok stříká třeba v hokejové kabině mistrů světa za přítomnosti televizních kamer.

Sílu sportovních emocí si dnes nemůže dovolit podcenit žádný úspěšný politik.