Letité prokletí naší bílé stopy

Kryštofa Ženatého, šéfa východočeské MF DNES

Vzpomínek na dětství mám celou řadu. K předvánočnímu času patří samozřejmě stromeček, ozdoby, nejrůznější školní besídky, těšení se na dárky. A taky mám živě před očima tradiční obraz nedělního odpoledne. Rodina sedí před barevnou televizí japonské značky z Tuzexu (mimochodem, ještě donedávna ve svých více než třiceti letech věrně sloužila, to se dnešním přístrojům nepoštěstí) a sleduje, jak se ze skokanského můstku spouští Nykänen, Weissflog, Ploc, Parma, Sakala…

O české (nebo chcete-li československé) úspěchy tehdy v tomto sportovním odvětví nebyla nouze. Světové rekordy, medaile ze světových šampionátů a olympiád. Nebyl závod, aby někdo z „našich“skokanů alespoň nebojoval o nejvyšší příčky.

Tahle éra skončila v roce 1994 vítězstvím Jaroslava Sakaly na mistrovství světa v letech. Záblesk lepších časů přišel o nějakých deset let později, když měl Jakub Janda jednu dobrou a jednu skvělou sezonu. Opanoval Turné čtyř můstků i celkové hodnocení Světového poháru. To je počin, který se nepovedl nikomu ze zlaté generace Rašky a spol. ze šedesátých let ani nikomu ze silné party z let osmdesátých a devadesátých.

A dál? Před deseti lety měl životní formu Jan Matura, dokázal vyhrát dva pohárové závody (co na tom, že tehdy v japonském Sapporu nestartovalo mnoho závodníků ze světové špičky, na to už se historie neptá).

Na začátku sezony 2014–2015 se zdálo, že má Česko další hvězdu zimních sportů. Roman Koudelka dokázal opanovat hned čtyři závody Světového poháru. Jenže pak přidal už jen jedno vítězství v roce 2016 a jako jasná česká jednička bývá rád za umístění v první desítce.

A tak tu letos zase máme začátek sezony s velkým očekáváním. Bude se konečně někomu dařit? Neuletí špička v podobě Němců, Rakušanů, Poláků a Norů o další světelné roky vpřed? Budou hrát čeští skokani alespoň trochu důstojnou roli?

Bum. Odpověď v podobě prvního závodu v polské Wisle byla tvrdší, než kdo čekal. Nikdo z kvarteta Čechů nepostoupil z kvalifikace do závodu. V týmové soutěži skončila česká čtveřice beznadějně poslední.

Malou útěchou může být snad jen to, že Roman Koudelka, který by měl být opět jasnou jedničkou českého týmu, začne kvůli zranění z letní přípravy skákat až krátce před Turné čtyř můstků.

Přeji mu, aby ještě prodal všechno, co umí. Schopnosti na to, měřit se s nejlepšími, má. Jenže jak známo, to je ve skocích jen jeden z dílů složité mozaiky. Bez dobrého načasování formy, psychické pohody, a především kvalitního materiálu nevyhrajete ani pouťák ve Frenštátě.

Aby bylo jasno, nechci kritizovat ty kluky, kteří určitě celý rok dřou, trénují, hlídají váhu, to všechno za peníze, za které by si někteří extraligoví hokejisté ani nezavázali brusle.

Ani jejich trenéry a další lidi, kteří se stále a pořád dokola snaží o to, aby tahle kdysi parádní sportovní disciplína neumřela. Naopak, těch je potřeba si vážit.

Chyba je jinde. V koncepci jednotlivých sportovních svazů, jejich podpoře, financování. Zkrátka nám před nějakými pětadvaceti lety ujel vlak a je čím dál těžší ho dohonit. Nebo alespoň vidět z dálky jeho světla a mít tu naději.

Na druhou stranu, neexistuje žádná veřejná garance či státní zájem, že musíme mít špičkové skokany. Podobně jsou na tom desítky dalších disciplín. Je to, jak to je, každý sport má své štěstí a výsledky ve vlastních rukou.

Ale je to škoda.