Zločin a trest v Norimberku

Před 75 lety zasedl v zázračně nedotčeném Justičním paláci v Norimberku mezinárodní vojenský tribunál s cílem prokázat vinu hlavních představitelů nacistického Německa na válečných zločinech. Na přelomový proces navazuje mezinárodní právo dodnes.

Otázka zločinu a trestu je stará jako lidstvo samo. Stejně tak války a vyrovnávání se s jejich následky. Příkladů v širším mezinárodním kontextu je bohužel stále dost. I když v posledních týdnech média válcuje boj s covidem a volební „nevýhra“Donalda Trumpa, leckdo si možná povšiml jedné neobvyklé zprávy.

Ta se týkala rezignace kosovského prezidenta Hashima Thaçiho, který tak učinil proto, aby mohl čelit obvinění z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti u tribunálu pro Kosovo v nizozemském Haagu. Ten byl zřízen po mnoha odkladech a tlaku mezinárodního společenství teprve v roce 2015. Nevznikl však jako nějaký moderní unikát, navázal na konkrétní předchůdce. Zejména na toho prvního a nejznámějšího z období těsně po konci druhé světové války. I dnes se ukazuje jako potřebné na to nezapomínat.

Poválečná spravedlnost

V polovině listopadu uplynulo tři čtvrtě století od chvíle, kdy se začaly psát moderní dějiny mezinárodního trestního soudnictví. Přesně 20. listopadu 1945 v německém Norimberku začal dnes již legendární proces s nacistickými válečnými zločinci a trval do 1. října 1946. Cesta k tolik potřebnému mezinárodnímu vojenskému tribunálu nebyla snadná, ale byla potřebná a nakonec i úspěšná. Druhá světová válka totiž svým rozsahem a dopady nastolila otázku, jak spravedlivě potrestat ty, kdo ji způsobili.

Už od schůzky v íránském Teheránu z přelomu listopadu a prosince 1943 představitelé protifašistické koalice, tedy USA, SSSR a Velké Británie, hledali v tomto soulad. Známe i úvahy tehdejších světových lídrů na toto téma. Britský premiér Winston Churchill doporučoval prominentní nacisty bez soudu postřílet. Sovětský lídr Josif Stalin navrhoval likvidaci 50 až 100 tisíc německých důstojníků. Americký prezident Franklin Roosevelt se v domnění, že jde o žert, snažil držet ironický tón a otázal se sovětského vůdce, zda by jich nestačilo popravit jen třeba 49 tisíc.

Právě Američané lpěli ze všech vítězných velmocí, které mezi sebe na sklonku války přibraly ještě Francii, na ustavení tribunálu nejvíce. Právní podklad pro soudní pravomoci tribunálu byl nakonec definován v dokumentu o kapitulaci Německa z května 1945. Své představy pak vítězné velmoci finalizovaly na postupimské konferenci v létě téhož roku a zhmotnily poté podpisem Londýnské dohody o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců fašistické Osy z 8. srpna.

Důležité bylo vybrat symbolicky i místo, kde by tribunál mohl zasedat. Lipsko, Mnichov, Lucemburk nebo Berlín v tomto pomyslném výběrovém řízení nestačily na Norimberk. Ten se coby bašta nacistických srazů a místo, které dalo název nechvalně proslulým protižidovským zákonům, stal jevištěm přelomového soudního procesu. Oficiálně, i když nelogicky a na sovětské přání musel tribunál sídlit v Berlíně. Klíčovou roli sehrála i skutečnost, že ve městě zůstal bombardováním zázračně téměř nepoškozen Justiční palác s věznicí. Pro objektivitu nutno zmínit i později konaný Tokijský proces, který soudil japonské válečné zločiny.

12 rozsudků smrti

V norimberském Justičním paláci zasedl soudní tribunál v čele s Geoffreyem Lawrencem z Velké Británie. Dalšími soudci byli Brit Norman Birkett, dále Iona Timofejevič Nikitčenko a Alexandr Fjodorovič Volčkov za SSSR, Francis B. Biddle a John J. Parker za USA, Henri Donnedieu de Vabres a Robert Falco za Francii.

Klíčová byla i pozice generálních žalobců, kteří zastupovali nejen své země, ale v podstatě celý svět, který se do bavorského Norimberka skrze dobová média upřeně díval. Tuto historickou zodpovědnost měli Američan Robert H. Jackson, Brit sir Hartley Shawcross, za Sovětský svaz Roman Andrijovyč Ruděnko a Francouz François de Menthon. Tito žalobci definovali čtyři kategorie zločinů. Prvním byla účast na spiknutí za účelem zmocnění se vlády nad světem, druhým zločiny proti míru, třetím válečné zločiny a posledním zločiny proti lidskosti. Soudní líčení pak řešilo, jak zdůvodnit individuální trestní odpovědnost za zločiny, které byly porušením mezinárodního práva.

Velmi obtížným se ukázal úkol shromáždit usvědčovací materiály. Těch nakonec obžaloba předložila téměř tři tisíce. Soud zasedl více než čtyřistakrát, proces trval 218 dnů, předvoláno bylo na tři sta svědků, popsáno bylo více než pět milionů listů papíru a stenografický zápis měl šestnáct tisíc stran. Emočně vypjatým momentem bylo promítání filmů Spojenců z osvobození koncentračních táborů. Něco tak zdrcujícího totiž ještě nikdy nikdo nezdokumentoval. Unikátní je i to, že proces byl celý zfilmován.

Celkem 21 prominentů Hitlerova režimu z 24 obviněných v čele s Hermannem Göringem usedlo na lavici obžalovaných. Několik dalších, Hitlera nevyjímaje, uniklo této „poctě“sebevraždou. Vyneseno bylo dvanáct trestů smrti. Deset z nich vykonal oběšením americký seržant John C. Woods. Göring unikl pomocí kapsle kyanidu a Hitlerův tajemník Bormann byl v době zasedání tribunálu nezvěstný. Tři z odsouzených dostali doživotí, dva další dvacet, po jednom patnáct a deset let odnětí svobody. U pěti z obžalovaných bylo stíhání zastaveno či byli osvobozeni.

Z Norimberka do Haagu

Norimberský vojenský tribunál byl v mnoha ohledech průlomový a výrazně ovlivnil mezinárodní právo. Inspiroval vznik Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v roce 1993, pro Rwandu v roce 1994 či ustavení dnešního Mezinárodního trestního soudu v Haagu v roce 2002. I díky oné norimberské tečce za druhou světovou válkou došlo později k vydání řady dokumentů důležitých pro mezinárodní vztahy – Konvence o genocidě, Všeobecné deklarace lidských práv, Úmluvy o nepromlčitelnosti zločinů a zločinů proti lidskosti a jiných.

Německo v poválečných letech čekaly další procesy s exponenty nacistického režimu, rozdělení země, denacifikace a vyrovnávání se s vlastní minulostí. Posuďme každý z nás, zda úspěšně. Morální a materiální škody způsobené Hitlerovým Německem však zmíněný proces pochopitelně zcela zahladit nemohl. Vítězným velmocem vzájemná, okolnostmi vynucená souhra nevydržela dlouho a nakročily do studené války.

Přestože již uplynulo 75 let, nemělo by se na norimberský tribunál zapomínat. Ukázal totiž v rovině trestněprávní, kdo a jak druhou světovou válku vyvolal a prohrál. Je to důležité i v širších souvislostech, které se opomíjejí. Například v situaci, kdy česká kinematografie a média věnují čas od času pozornost i komplikovaným místům našich moderních dějin. Takovými jsou třeba první dny a týdny po skončení druhé světové války, když v rámci tzv. divokého odsunu brali mnozí samozvaní vlastenci spravedlnost do svých rukou a mstili se německým civilistům.

Samozřejmě, že tyto excesy byly za hranou, ale tuto hranu nabrousili sami Němci rozpoutáním války. Speciálně v Československu už na podzim roku 1938, kdy Němci vyháněli a zabíjeli Čechy v pohraničí. Žádná válka totiž nepřináší hrůzy jen na konci nebo v průběhu, ale nastavuje laťku na svém počátku. A právě to bylo norimberským tribunálem zdůrazněno.

Kosovský exprezident Hashim Thaçi musí zatím vyčkat na spravedlivý verdikt „svého“tribunálu. Podáním rezignace chtěl podle vlastních slov „ochránit prezidentský úřad v Kosovu a ochránit historickou pravdu o tom, kdo byl viník a kdo oběť“. Vzhledem k tomu, že je s ním stíháno i několik dalších kosovských politiků, lze pochybovat o tom, zda tribunál pro Kosovo má o hodně jednodušší pozici než ten v Norimberku. Kdo ví, spravedlnost někdy bývá slepá.