USA: jak udeřit na Caesara

Když na Gaia Julia Caesara udeříte, musíte ho zabít. Jenom facka nestačí, protože on se vám pak pomstí. Buď na něho nesmíte udeřit vůbec, anebo když už ano, pak definitivně.

Toto nyní zvažuje americká Republikánská strana. Připojit se k demokratům a podpořit sesazení Donalda Trumpa z úřadu? Udělat z něho mučedníka? Hypoteticky to lze stihnout do 20. ledna, kdy bude inaugurován nový prezident Joe Biden. Ale k demokratům v Senátu by se muselo připojit minimálně sedmnáct z padesáti republikánských senátorů, aby byl prezident sesazen. Kdyby jich bylo méně, byl by to úder na krále, leč jeho nezabití. On by se pak stal mučedníkem. A většina z těch republikánů by prohrála primárky a už by žádnou politickou budoucnost neměla.

Otcové zakladatelé USA měli odpor vůči dvěma typům režimů. Vůči Caesarovi a vůči vládě davu, většiny, neomezené demokracii. Otcové zakladatelé proto nebyli ani za monarchii, ani za demokracii, nýbrž byli za ústavní republiku. Moc je odvozena od většiny, ale je omezena a rozdělena mezi několik institucí. Většina v posledku vládne, ale tak, že práva menšiny jsou chráněna, včetně té menšiny nejmenší, jednotlivce.

Co však dělat, když se prezidentem stane někdo s choutkami Caesara? Brutus a další ho sice zabili, ale následně prohráli. Takže udeřit na Trumpa, anebo neudeřit a vyčkat do 20. ledna? Stále má ale u sebe kufřík s autorizačními kódy na odpálení jaderných zbraní.

Tato úvaha platí nejen pro kongresové řešení (impeachment ve Sněmovně a případné sesazení v Senátu), ale i pro exekutivní: podle pětadvacátého dodatku ústavy, pokud nadpoloviční většina členů vlády a viceprezident usoudí, že prezident není schopen vykonávat svou funkci (tělesně nebo mentálně), prezidentem se stává viceprezident. To je ještě rychlejší než impeachment.

Ale to dilema zůstává: udeřit, nebo neudeřit? Vytvořit mučedníka, nebo nevytvořit? Mimochodem, součástí úspěšného impeachmentu a sesazení prezidenta může být i zákaz kandidovat na jakoukoli volenou funkci. Tedy znemožnit, aby se Trump v roce 2024 vrátil a mstil se. Chce to však „maličkost“, minimálně sedmnáct senátorů z jeho vlastní strany… Kteří se nejspíš nenajdou.

Vyšší loajalita

Nyní malá odbočka. „Proč se tolik za slávou hnal a žezlem železným koruny zlaté rozbíjal...“– tak nějak lze do čechoslovenštiny (pan premiér má pro to určitě pochopení) přebásnit verš lorda Byrona po pádu Napoleona, kterého on, Byron, obdivoval.

Byron byl romantik. A básník. Od své manželky Annabelly vyžadoval anální sex, což se jí vůbec nelíbilo. Jeho milenka Caroline Lamb (manželka lorda Melbourna, který byl prvním mentorem mladé královny Viktorie) o něm poté, co jejich vztah skončil, prohlásila: Je „šílený, zlý a pro každého, kdo se s ním zná, je to jen ke škodě jeho vlastní“. Tak asi lze popsat Trumpův vztah k Republikánské straně a k Americe. Možná je má určitým způsobem rád. Ale vyžadovat od nich určité sexuální praktiky bylo neadekvátní. O to se však snažil. Až do té doby loajální viceprezident Mike Pence a vůdce republikánů v Senátu Mitch McConnell se mu nakonec vzepřeli. Svou loajalitu vůči ústavě a institucím nadřadili nad svou loajalitou vůči

Trumpovi. Otcové zakladatelé americké republiky by byli na ně hrdí.

Teď je módní si kopnout do Trumpa. Ale nezapomeňme, že jeho politika byla, až do pandemie, úspěšná. Doma: snížení daní, zpřehlednění daňového systému a deregulace těžby břidličného plynu. Následek? Ekonomický boom, prosperita a velice nízká nezaměstnanost i rasových menšin. V zahraničí: politika jeho vlády vůči Rusku, na rozdíl od jeho rétoriky, byla tvrdší než Obamova. Přísnější sankce na prominenty ruského režimu, efektivní protitankové střely dodány Ukrajině, nátlak na nás, spojence v NATO, abychom posílili naši vlastní obranu (což se až do začátku pandemie dělo), sabotování plynovodu Nord Stream 2. Přemístil americkou ambasádu v Izraeli do Jeruzaléma – a nevedlo to k naštvanosti arabských zemí, nýbrž k jejich realismu: arabští sunnité vnímají Izrael jako svého spojence (!) proti nepříteli, kterého se bojí jako čert kříže: šíitskému Íránu.

A jako první americký prezident od masakru na náměstí Tchien-an-men identifikoval rudou Čínu coby hlavního geopolitického soupeře USA pro několik nadcházejících desetiletí. Nyní je to konvenční moudrost demokratů i republikánů (chcete-li mít přátelské vztahy s USA, zapomeňte na Huawei), ale někdo ve vysoké pozici to musel říct jako první. Byl to Trump.

Takže jak dál? Impeachment a sesazení v Kongresu? Pětadvacátý dodatek ve vládě? Ani jedno, ani druhé. Ale něco, co lze označit za soft-verzi 25. dodatku. Trump sedí v Bílém domě, čumí na televizi, občas přes nějaký další účet tvítuje, ale klíčové mocenské resorty (úřadující ministr obrany, předseda náčelníků štábů amerických ozbrojených sil) vše konzultují s viceprezidentem Mikem Pencem. On, nikoli Trump, povolal na Tři krále letošního roku Národní gardu, aby chránila Kongres.

Pokud nový prezident Joe Biden není úplně senilní, udělí viceprezidentovi Penceovi a šéfovi republikánů v Senátu McConnellovi nejvyšší civilní vyznamenání. Oni šestého ledna zachránili americkou republiku před Caesarem.

Teď je módní si kopnout do Trumpa. Ale jeho politika byla, až do pandemie, úspěšná.