České příběhy z Dakaru
Rallye Dakar včera vstoupila do své druhé půle. A píše silné příběhy plné odhodlání, které dokazují, jak moc touží Češi na závodě uspět.
Dvakrát v závodě republikového mistrovství spadl a pak zčistajasna vyrazil po trati v protisměru. Jako by vůbec nebyl při smyslech. Až zkolaboval úplně.
Když v nemocnici konečně přišel k sobě a podstoupil další vyšetření, uslyšel krutou diagnózu i předpověď. „Selhala mi játra a doktoři řekli, že podobné problémy má u nás každý rok patnáct lidí a deset z nich to nepřežije. Čtyři z pěti pak musí na transplantaci.“
Jen jeden vyjde z těžkého boje bez následků. A Martin Michek jím byl. „Sáhl jsem si na dno, ale vstal jsem z mrtvých.“
Včera i on vstoupil do druhé poloviny Dakaru, v písečné etapě plné nástrah byl mezi motorkáři dvanáctý, což je pro jezdce z netovárního týmu – rozumějte bez nejlepšího materiálu – úžasné umístění. V celkovém pořadí je jen 11 minut od elitní patnáctky. Od hvězd už si získal respekt, z hecu mu říkají, že si teď musí 32letého Čecha ve svítivě modrožluté kombinéze pečlivě hlídat.
Nenechat se od něj předjet.
A on dobře ví, že po tom všem je to zázrak, že v Saúdské Arábii vůbec je a jede. „Plno lidí říká, že to bylo nějaké znamení, já to beru jako boj a můj závod. Příběh, který se píše se mnou. Já se snažím život žít, nejen přežívat. Bojuji vždy, ať je to na závodě, nebo kdykoliv jinde. I ve špatných věcech vidím velkou výzvu.“
Na Dakaru je podruhé, už loni sahal po titulu nejlepšího nováčka, než mu v předposlední etapě došel benzin a on se propadl. Sice v této rallye platí, že se první dva roky máte jen koukat a učit se, až pak závodit, Michek však rozhodně není žádný uťápnutý zelenáč.
Byl motokrosovým vicemistrem světa, stal se evropským šampionem a říká: „Na dvou kolech jsem prožil v motokrosovém životě asi všechno. Chyběla mi špička ledovce. A Dakar byl můj cíl.“
A tak teď denně polyká stovky kilometrů v prachu, pere se s navigací i šílenou rychlostí. „Občas je to opravdu vabank. Všichni jedou rychle, a když chce člověk jet mezi nejlepšími, tak musí zavřít oči a přidat plyn. Je to tvrdá dřina a občas máte strach z toho, co se za hranou duny bude skrývat.“
Ale odhodlaně bojuje. Stejně jako Aleš Loprais a Martin Macík. Oba závodí v kamionu, oba pokračují v rodinné dakarské tradici. Aleš je synovcem šestinásobného šampiona Karla, tedy muže, který naučil Čechy Dakar sledovat i milovat. Alešův otec Milan kdysi odkoupil krachující oddělení slavné Tatry, syna dal ke Karlovi do učení a v roce 2007 od něj definitivně rodinnou profesi převzal. Hned při premiéře skončil třetí, od té doby však na další medailové umístění čeká. A trochu symbolizuje, jak moc se Dakar od dob jeho strýce i vlastních začátků změnil.
Dávno už není v Africe, není ani v Jižní Americe. Dávno už to není maraton a vytrvalostní závod, ale dennodenní sprint, kdy rozhodují desítky vteřin a jednotky minut.
Včera, v den 41. narozenin, se Loprais
na příčku posunul čtvrtou a doufá, že se mu ve druhé půlce podaří probít mezi armádu ruských kamazů a po 12 letech Česku zase zajistit „medaili“z Dakaru.
Nebo to třeba dokáže
Martin Macík. Jeho táta ho
vzal poprvé na Dakar, když mu bylo dvanáct. Tehdy byli oba ještě v roli turistů, než Macík senior sám začal závodit. V roce 2010 dojel čtvrtý a už pár let se ho syn snaží překonat. Dvakrát byl pátý, letos se v první půlce držel na druhé příčce, ale včera klesl na pátou. Přesto říká: „Táta už se těší na to, až budu lepší. Máme na to, abychom to zvládli.“
I on už několikrát poznal sílu ruské dominance a teď, když se alespoň na chvíli prodral na druhé místo, viděl, jak se posádky kamazů dokážou spojit. Na trati ho „obklíčily“, prášily mu ze všech stran a znepříjemnily jízdu. „Oni mají taktiku a pomáhají si, aby vyhráli Dakar, protože pro ně je to povinnost. Pro nás pak příležitost a životní cíl. Ale Dakar si nehraje na city, nic neodpouští, a kdo se mu nepostaví čelem, nemůže vyhrát.“
Ano, na Dakaru musíte bojovat. Stejně jako často i v životě.