Twitter: kdo má moc
Kdo hlídá hlídače? Umlčení prezidenta USA učiněné z pláže kdesi ve Francouzské Polynésii ukazuje lehkost, s níž soukromník může řídit světovou debatu
Představte si, že jednoho dne vám přijde stručná esemeska s oznámením operátora, že v komunikaci, již vedete ze svého mobilu na jeho síti, porušujete hodnoty a zásady, k nimž se hlásí jako korporace. A tak vás odpojují.
Zní to až moc přitažené za vlasy? Ale to by se ještě před půlrokem řeklo o odstřižení Donalda Trumpa z Twitteru a Facebooku pravděpodobně taky.
Snadnost, s níž sociální sítě umlčely prezidenta supervelmoci, otevírá možná první zásadní otázku 21. století. To, že šéf Twitteru Jack Dorsey rozhodnutí učinil z pláže kdesi ve Francouzské Polynésii, ukazuje lehkost, s níž nikým neurčený soukromník může řídit světovou debatu.
Naléhavost problému je bohužel tlumena faktem, že Donald Trump je po zteči svých příznivců na Kapitol nyní považován v Americe za veřejného nepřítele číslo jedna. Tudíž tam v podstatě nikdo nezpochybňuje, že mu odebrali reproduktor. Nebo to radši v současné atmosféře neříká. Takže se nikdo ani neptá, jak to, že šéfové sociálních sítí mají takovou moc. A jak je vlastně zajištěno, aby příště svévolně neodstřihli jiné lidi z jiných důvodů. Může se říct, že toto byla výjimečná a zcela urgentní situace. Ale všechno je jednou poprvé. Koneckonců, už je pro to dokonce vymyšleno slovo: deplatformace.
Majitelé sociálních sítí tentokrát jednali zdánlivě v zájmu veřejnosti, takže Amerika je zticha. Ale nikde není zaručeno, že to tak musí být vždy. Není zaručeno, že nebudou jednat pod vlivem emocí, tlaků či ve vlastním zájmu, byť třeba budou i věřit, že páchají dobro. To je důvod, proč Evropané jako Angela Merkelová, zástupci Bruselu, či dokonce ruský demokratický opozičník Alexej Navalnyj vznášejí námitky.
Při zběžném pohledu jsou kroky korporací jasné ze dvou důvodů. Zaprvé: Trump zásadně porušoval pravidla, zadruhé: sítě jsou soukromé firmy.
Pravidla jen pro někoho
Ale zblízka to tak jednoduché není. O jakých pravidlech je tady řeč? Sítě používali ke komunikaci hoši z Islámského státu, používá je hnutí Hamas a různé diktatury. Nikdo je obvykle nevypínal. To znamená, že pravidla buď nejsou, nebo nefungují, nebo se uplatňují výběrově.
„Nikdo mi nebude říkat, že Trump byl zakázán za porušení twitterovských pravidel,“napsal Navalnyj. „Roky dostávám každý den výhrůžky smrtí a Twitter nikoho nezrušil. A ne že bych o to nežádal.“
S tím souvisí druhý problém.
Sítě jsou zdánlivě soukromé, každý se tam přihlásí dobrovolně – asi jako jde do hospody, odkud ho majitel může vykázat. Ale to už přece neplatí. To byl stav z doby, kdy sítě tady byly hlavně proto, aby na nich lidé sdělovali, že obědvali kachnu a co si myslí o spolužákově autě. Ale čas infantilních her je dávno pryč: sítě jsou dnes největším světovým médiem, odehrává se na nich politika i volební kampaně a státní propaganda. Promlouvají na nich státníci i teroristé. Významem dorovnaly a převálcovaly média.
Co z toho plyne? Noviny kdysi také začínaly jako věstník zpráv o lodích, jež připluly do přístavů, případně soubor novinek a drbů, a proto neměly vůči nikomu žádné povinnosti a odpovědnost. Jak ale jejich dopad a vliv stoupal, až se staly pátou (později sedmou) velmocí, přijaly na sebe vzhledem ke své veřejné roli závazky. Například
hájit veřejné blaho, ale ne za cenu cenzury a zmizíkování nepříjemných názorů. Odpovědné médium se netvářilo, že Hitler či Brežněv neexistují a jsou němí, jakkoli byli odporní a škodliví, protože tím neplnilo svoji roli. To se dělo jen v jejich říších.
Paralelní mocenské centrum
Sociální sítě jsou dnes supervelmocí, a jestliže dokážou umlčet prezidenta USA, jsou paralelním mocenským centrem vedle politiky. Běžná média se maskují jako nezávislý pozorovatel politiky, ale ve skutečnosti ji samozřejmě vědomě ovlivňují. Sítě to dotáhly dál: jsou přímo hráčem.
New York Times napsal, že po odstřihnutí Trumpa je schopnost hrstky lidí ovlivňovat veřejnou diskusi očividná.
Problém je, že sítě si to zasloužily vlastně jen počáteční ochotou lidí dělit se o to, že měli tu kachnu. Protože jich byly stamiliony, dodali sítím moc.
Jenže to neznamená, že lidé to měli v úmyslu. Nikdo sítím nedal mandát. A tyhle „korporátní autokracie přestrojené za minidemokracie“, jak je popsal New York Times, mají pravomoc, kterou jim může závidět i ten nejmocnější nevolený byrokrat na světě.
V 90. letech se se znepokojením popsala spousta papíru o nevládních aktérech, kteří díky globalizaci budou mít víc moci než vlády. Měl to být terorismus, nadnárodní firmy, zločinecké kartely. Ale teď vypadají jako nejsilnější sítě.
Američané mají vesměs pocit, že je sítě ohlídaly před Trumpem. Ale kdo hlídá je?
To je důležitá otázka pro budoucnost. Jelikož však odstranění Trumpa vypadá jako bohulibý skutek, nikdo do toho v Americe teď šťourat nebude. To tak, ještě by mohl být deplatformován.