Běloruská léčba Putinem

Půlroční protesty v ulicích běloruského Minsku Alexandr Lukašenko ustál. Cena za udržení moci ale bude vysoká. Platba Rusku za politické krytí se odehraje přes řízenou změnu režimu v ohlášené ústavní reformě.

Víkendovým pouličním happeningem v ulicích metropole Minsku, rozehnaným pořádkovými silami, vstoupily běloruské protivládní protesty do šestého měsíce trvání. Masová vystoupení zachvátila Bělorusko v reakci na srpnové zfalšování prezidentských voleb, které podle oficiálních údajů potvrdily v úřadu již na šesté období Alexandra Lukašenka, vládnoucího autokraticky po dobu posledních 26 let.

Co bylo původně zamýšleno jako řízená destabilizace poměrů ze strany Kremlu, sledující za cíl oslabit a přimět k poslušnosti excentrického vůdce satelitní země spadající do nárokované sféry ruského vlivu, přerostlo záhy v největší protestní hnutí v Bělorusku od vyhlášení nezávislosti v roce 1991. Potlačování protestů provázela bezprecedentní vlna státního násilí.

S odstupem měsíců můžeme konstatovat, že Lukašenko toto kolo střetu ustál. Nevyslyšel volání po odstoupení a vypsání nových voleb; naopak, neveřejnou inaugurací zablokoval možnost jednání s opozicí o možném hledání východiska z krize a předání moci. Nevyslyšel ani volání po ukončení násilí a propuštění nespravedlivě vězněných; naopak, systémová represe hraje i nadále klíčovou roli v konsolidaci jeho režimu. Žádný z případů policejní zvůle, která si od srpna vyžádala několik mrtvých, stovky zraněných a tisíce zadržených, zatčených či jinak postižených represemi, nebyl doposud náležitě vyšetřen.

Koordinační rada, stavící se do čela protestů jako představitel běloruského lidu, byla postupně pozatýkána nebo uprchla do zahraničí. Protesty tak zůstaly bez jasného vedení a ústřední síly, která by mohla vyjadřovat jejich požadavky. Stávkové hnutí – v průmyslové zemi, kde stát je nadále největším zaměstnavatelem – nenabralo celonárodní ráz. Ohlášené uzavření hranic zvýšilo dále tlak na odchod těch, kteří uvažovali o tom odejít.

Laboratoř Kremlu

Cena, kterou Lukašenko zaplatil (a Bělorusové ještě zaplatí) za udržení moci, je značná. Vyšel ze střetu nejen oslaben, beze zbytků legitimity, ale i izolován a ostrakizován navenek. Během několika týdnů promrhal veškerý kapitál, který kdy země měla v podobě vztahů se Západem. EU stejně jako USA a další se přes počáteční potíže dokázaly shodnout na sankcích vůči představitelům běloruského režimu. Ohroženo je i pořádání prestižního mistrovství světa v ledním hokeji, jež mělo letos Bělorusko hostit společně s Lotyšskem. Sankce sice nemohou změnit mnoho na vnitropolitické situaci v zemi, nicméně velká část mezinárodního společenství dala najevo, že více neuznává Lukašenka jako legitimní hlavu státu. To mu uzavírá cestu do světa a dále omezuje jeho prostor pro zahraničněpolitický manévr, aby mohl čelit ruskému tlaku.

Domácí protesty Lukašenko ustál díky skryté podpoře z Ruska v podobě výsadku ruských „konzultantů“v běloruských státních médiích, silových složkách a finanční pomoci. Oslabení jeho pozice doma a izolace navenek představuje zranitelnost, které teď Rusko bude moci využít, aby přešlo k řízené změně režimu pod rouškou avizované „ústavní reformy“. Plán dalších kroků zveřejnil nezvykle otevřeně již v září ministr zahraničí Lavrov. Reforma má zahrnovat

„celonárodní dialog“(v jeho imitované ruské variantě), přijetí nové ústavy, odbourávající prezidentský systém a jeho náhradu v nefunkční parlamentní, dávající Rusku možnost zasahovat do běloruského dění. Výměnou za spolupráci při zachování zdání právní kontinuity nabízí Moskva Lukašenkovi možnost důstojného exitu a – co je neméně důležité, poté co byla z Lukašenkova rozkazu prolita krev – beztrestnost. Prvním krokem k ohlášené reformě se má stát únorové svolání Všeběloruského lidového shromáždění, jež Lukašenko mezitím nadal ústavodárnými funkcemi.

„Přechodné období“, po které Lukašenko bude nadále stát v čele státu, je z pohledu Moskvy potřeba pro vybudování sítě přátelsky nakloněných stran a hnutí prosazujících ruskou pozici. Současně představuje z pohledu Moskvy příležitost vyždímat z ochromeného diktátora ústupky, k nimž se neměl dvacet let.

Tažením za změnu režimu v Bělorusku Kreml hodlá zlomit status quo v rusko-běloruských vztazích. Ten se dlouhodobě opíral o respekt Moskvy k vnitřní suverenitě Běloruska a o hospodářské subvence výměnou za to, že se Bělorusko zřekne proevropského směřování a nebude rozporovat sovětskou historickou mytologii, tvořící jádro putinské ideologie „ruského světa“. Takový vývoj v sobě nese hrozbu, že Bělorusko přestane hrát roli nárazníku mezi Ruskem a Evropou, naopak bude zataženo do vojenských dobrodružství Kremlu. Přesně proto sledují dění v Bělorusku s neklidem jeho sousedé.

Ruský experiment s řízenou změnou režimu v Bělorusku je z pohledu Kremlu důležitý i s ohledem na vnitropolitickou situaci v Rusku. Bělorusko představuje svéráznou laboratoř politických technologií poskytující zkušenosti a know-how pro zvládání domácích krizí, jež mohou přijít. Běloruské nepokoje naznačují, co může následovat, rozhodne-li se nepopulární diktátor po čtvrtstoletí neomezené vlády prověřit, jaké podpoře se těší u veřejnosti, a pomocí imitace voleb demonstrativně potvrdit svoji legitimitu. Tato otázka nabývá obzvlášť na aktuálnosti v souvislosti s chystanými volbami hlavy ruského státu plánovanými na rok 2024.

Lukašenko promrhal veškerý kapitál, který kdy země měla v podobě vztahů se Západem.