Boj o přežití zuří. Nejen v házené

Češi odřekli účast na MS, alternativou bylo odletět pro debakly. Co v takové době dělat?

Opravdu se házenkářská reprezentace musela kvůli koronaviru u hráčů i trenérů vzdát účasti na mistrovství světa? Šlo tomu zabránit? „Museli bychom tým na měsíc zavřít někde jinde,“řekl dřív Daniel Čurda, šéf reprezentační komise. „Ale to je mimo naše logistické i finanční možnosti.“

Nákaza se do celku musela dostat v momentech, kdy byli jeho členové na svátky doma. Zanedbali něco? Presumpce nedůvěry je v zemi ilegálních hospod, kde exprezident jde na oběd do zavřené restaurace, všudypřítomná. „Ale kategoricky trvám na tom, že vlastní nedbalostí nebo snížením standardů jsme situaci nezavinili,“řekl svazový předseda Jaroslav Chvalný.

Z turnaje v Egyptě se odhlásili rovněž házenkáři USA. V tuzemsku jsou v podobné rozklíženosti biatlonisté. Fotbalisté Slavie, kteří žili v přísných bublinách celý podzim, zase nahlásili přes svátky 22 nakažených... Nikoho ovšem situace nezničila tak fatálně jako házenkáře.

Zavřít, nebo krvácet?

Ti sice měli na výběr, leč z pozice hospodského, který buď zavře a jeho jídlo už nikdo neochutná, nebo bude podnik držet a u toho finančně krvácet. Účast na turnaji s céčkem/déčkem by jim pustila žilou sportovně. Představa, že by do Egypta odletěli junioři či snad třeba ligový výběr – i pokud by to vůbec šlo tak rychle zorganizovat, což je na hraně sci-fi – a tam by předvedli cosi jako američtí hokejoví amatéři v Lake Placid, je lákavá, leč naivní. Fotbalisté proti Skotům s béčkem/céčkem dřeli a málem uspěli, avšak nelze srovnávat ani základnu, ani odvětví.

Ve fotbale může rozhodnout i jedna situace, v házené desítky. Celek bez osobností, sehranosti i elementárních znalostí nutných kombinací by na 99,9 procenta prožil fiasko.

Že by obstáli junioři? No... Před basketbalovým mistrovstvím světa 2019, které z pohledu českých míčových sportů proběhlo v Číně snově, byl nakonec vyřazen z kádru 19letý Vít Krejčí. Ještě nebyl připravený. Herně, fyzicky, mentálně, takticky – a bavíme se o generačním talentu!

Šrámy na image, jedno z hlavních zdůvodnění svazu, mohly být vážně hluboké. Ale někdo jiný by radši zariskoval a živil procento, či spíš promile naděje, že by bleskově sestavené Česko neprohrálo všechny zápasy o dvacet až třicet gólů. Byl by to lepší přístup minimálně do prvního duelu – právě proto, jak silná až opojná naděje umí být. Vše by spíš než kurážnou výpravou bezejmenných asi skončilo ostudou, házená je v tomto krutě upřímná, ale to stejně už zůstane jen teorií.

Zkrátka se nabízely dvě varianty: velmi špatná a velmi špatná. Asi jako šlápnout do dehtu, nebo do... Vždyť víte. Taková dilemata řeší od loňského března mnoho z nás.

Jak vůbec přežít

Tento text nijak nepřitakává rozhodnutí ČSH, chce jen popsat situaci, která dospěla do bezvýchodného stadia. Covid buď udržíte venku, nebo je zle. Pokud házenkáři i vzhledem ke zmíněným možnostem vážně udělali maximum, jak tvrdí, je vše o to smutnější, neboť pak platí, že s omezenými prostředky nemáte ochranu. Tou je jen systém neustálých testů a hermetického uzavírání se už dlouho před akcí. Což kromě sil stojí peníze, obří peníze.

Výhled není optimistický. Sport by v případě prodlužované covidové agonie musel pro samotnou existenci zamířit k ještě větší sešněrovanosti a striktnosti, aby akce proběhly aspoň nějak a v televizi, neboť příjmy z práv jsou klíčové. Zvládly by to fotbal, NHL, NBA, olympiáda, byť všichni s obrovskými ztrátami, mnohdy personálními; taky si představujete, jak basketbalové hvězdy přiletí do Tokia s vidinou dvou až tří týdnů na samotce, kdy si nebudou moci dát ani společné kafe?

Pro menší odvětví, v Česku třeba házenou, už by to bylo totálně likvidační. Ani absence na mistrovství světa by v tomto scénáři neznamenala dno. Boj o přežití zuří naplno a nebude to hezká podívaná. Jako teď.