Jel bez skla, i tak Macík skolil armádu kamazů

Byla to tak trochu divoká bondovská scéna. Za jízdy kopali do prasklého předního skla, které se vyvalilo do jejich kabiny. Pak se víc než 100 kilometrů řítili bez něj, měli nasazené lyžařské brýle, aby vůbec viděli na cestu, a v puse měli kamínky a prach. „Aspoň jsme si nabrousili zuby.“Martin Macík se při těch slovech upřímně smál a rozhodně to nebyl úsměv cyklisty, kterému rty rozevírají spolykané mušky či štěrk. Po devíti letech, co startuje na Dakaru, se dočkal druhé etapové výhry. Druhé ve dvou dnech.

To je od dobrodružných časů Lopraise či čtyřkolkáře Macháčka ojedinělá záležitost. Sice dál zůstává pátý (33 minut za třetím), o příčku před ním je v kamionech pokračovatel slavného rodu Aleš Loprais, ale v úterý a ve středu Macík dokázal, že se může postavit i neporazitelné ruské armádě týmu Kamaz.

I on volant zdědil. Jeho otci Martinovi, jinak v civilu tiskaři ze Sedlčan, v 90. letech úspěšně šlapala fabrika a on se rozhodl, že nějakou tu korunu pustí v závodění. Začal na republikovém šampionátu, než zatoužil po kouzlu Dakaru. V roce 2002 jako turista vyrazil, s euforií čekal v cíli na Karla Lopraise, který ho bohorovně přehlížel. I tak si koupil kamion, zachránil dokumentaci krachující značky LIAZ a začal závodit. V roce 2010 dojel čtvrtý a od té doby ho syn chce překonat.

Dnes je před ním předposlední, leč královská etapa. Měří přes 500 kilometrů a bude ryzím dakarským očistcem. Macík do něj vyrazí jako první z kamionů, což mu dává výhodu, aby ho ruské posádky nesevřely, jak se to včera přihodilo Lopraisovi. „Hrály si jako kočka s myší. Celou erzetu jsme jeli v jejich prachu. Takové soutěžení mě nebaví,“řekl.—