Zločiny se stoletou patinou
Seriál Zločiny Velké Prahy, který ČT nasadí od neděle, vrací do žánru krimi vděčné retro a hlavně filmové pojetí.
Za rok tomu bude sto let, co se centrální město sloučilo s okolními obcemi a takzvanou Velkou Prahu musela metropolitní policie převzít od četníků. Právě tehdy začíná seriál, jehož hrdina v podání Jaroslava Plesla roztomile trpí, kdykoli si vyleštěné lakýrky máčí v blátě.
Nostalgie za mocnářstvím
Ale opakovaná tichá nevole není naštěstí jediným rysem detektiva z jiných časů. V druhém plánu totiž cyklus naleptává vžité představy o prvorepublikové idyle. Pleslově postavě, jíž kazí kariérní postup minulost ve službách c. a k. policie a manželka nesnášející Masaryka kvůli ztrátě šlechtického titulu, vyfoukne příjemnější funkci protekční rival s legionářskými zásluhami. Vůbec tu panuje lehká, neútočná, nicméně neobvyklá a docela odvážná nostalgie po časech mocnářství.
Představování hrdinovy domácnosti včetně služky a dcer zabere příliš času, podobně jako uvedení jeho spolupracovníků, z nichž Jiří Langmajer skrývá pod fasádou svůdníka péči o neteř a Denis Šafařík coby novic týmu dostane k banálním pletkám se šéfovou dcerou nálepku snaživého učně, jenž má vyrábět komiku po vzoru Hlaváčka z filmu Rozpuštěný a vypuštěný.
Ale s prvním případem nastoupí pravověrná filmařina, počínaje působivým svícením a konče pečlivou výpravou včetně nejmenších detailů od dobových časopisů po němý film. Sice do každé ze tří úvodních epizod zasáhne nátlaková „politika shora“– vlivný poslanec, Sudety, židovský motiv, avšak řešení kauz se drží soukromých pohnutek a vedle záhad nabízí jazykové obohacení. Jak s drobty maďarštiny a němčiny, tak s mateřštinou používající třeba při sexuálně motivované vraždě české výrazy zprznění a semeno. Jako bonus lze přijmout dávné venkovské prvky, nebeklíč či šotka hospodáříčka, a režisér Jaroslav Brabec dobře ví, že krev na vyděšených kachňatech účinkuje silněji než názorný záběr lidské mrtvoly.
Díky střídání nálad bulvárů a vesnice se Zločiny Velké Prahy ocitají někde na pomezí Hříšných lidí města pražského a Četnických humoresek, ovšem s menší dávkou vtipu. Obecně jsou lépe natočené než napsané, coby detektivkář vyrábí Petr
Zikmund příliš okaté falešné stopy. Přesto jako celek má novinka zdravý vkus, solidní řemeslo a svou patinou vtělenou i do stylizovaných titulků tvoří vítanou protiváhu současných konfekčních krimisérií.