Vládnout má vláda, žádný kulatý stůl
Druhý muž vlády Karel Havlíček se separé sejde s aktuálně asi nejvýraznějším politikem opozice, hejtmanem z ODS Martinem Kubou. A vyřeší spolu stokrát víc, než k čemu se ve čtvrtek za dvanáct hodin v přímém televizním přenosu dobrala celá Sněmovna. Ve stejný den se u kulatého stolu schází premiér s šéfy opozičních stran, aby si od nich vyslechl domácí úkoly, jak má vláda upravit pandemický zákon a vůbec jak dál postupovat v čase covidu.
Vypadá to na hotovou politickou idylku, snad až selanku. Vláda dělně naslouchá opozici, zdravotní i ekonomické hrozbě čelí spolu rameno vedle ramene, co jsme si, to jsme si, všichni k pumpám!
A v zapadajícím slunci národ tleská moudrosti svých politiků...
Ještě ale než se nám v české politice stihne rozpliznout duch všeobecného smíření, odpuštění a altruistické spolupráce, je třeba zdůraznit pár věcí.
Pandemie koronaviru a všechno, co s ní souvisí, je hrozba svým rozměrem tak výjimečná, že si – snad – nějakou míru spolupráce vlády s opozicí zaslouží. Jednak se v nouzi každý dobrý nápad počítá, jednak to třeba může alespoň trochu otupit hroty, jejichž zásluhou je dnes pro nemalou část národa nenošení roušky a další proticovidová opatření výrazem vzdoru proti babišovské totalitě.
Jistá míra komunikace vlády s opozicí je dnes o to důvodnější, že vláda v boji s koronavirem potřebuje sladit noty s kraji a hejtmany – a ti jsou vesměs ze stran parlamentní opozice. A koneckonců je to pro vládu i holá nutnost, když – jak se zdá – asi definitivně přišla o pevnou podporu ze strany KSČM, tedy o bezpečnou sněmovní většinu.
Principiálně, odhlédneme-li od aktuální situace pandemie a menšinové vlády, nějaké veliké bratříčkování vlády s opozicí nepřináší nikdy nic dobrého. Každá strana, spadne-li do opozice, chodí plakat do médií, jak zlá vláda odmítá její „geniální“nápady. A když se pak dostane do vlády, i ona všechny „idiotské“nápady z opozičních řad šmahem odmítá. A je to tak úplně správně.
Vládnout má vláda, která na to má mandát ze svobodných voleb. Ne nějaké kulaté stoly, u nichž se stírá rozdíl mezi pozicí a opozicí a rozmělňuje se odpovědnost za stav země. Volím-li „svou“stranu a ta vyhraje volby, pak chci, aby prosadila svůj program. Ne aby ho nejdřív ořezala v koaliční smlouvě a pak úplně utopila v kšeftících s opozicí. A pokud se svým programem neuspěje, má nastoupit konkurence s odlišným řešením. Ne aby jednoho kočkopsa nahradila jiná psokočka. S výjimkou velkých koncepčních změn typu důchodové reformy, kde hrozí, že nová vláda hned neguje plány té předchozí.
Politika má však být ostrá jako řemen, ne se topit v bahně průměru. Ba trochu provokativně: opozice, ať je to zrovna kdokoliv, má čtyři roky žvýkat suchou skývu, být úplně bezmocná. O to víc se má snažit přijít se skvělými nápady a tvářemi, získat pro ně voliče a konečně se dostat k něčemu, co má smysl. A třeba by pak nebyl, jako po minulých volbách, takový problém najít někoho, kdo chce v této zemi vládnout.