ČSSD a hořící pšouky

V sociální demokracii se schyluje k souboji o křeslo předsedy. Jana Hamáčka se na začátku dubna na partajním sjezdu chystá vyzvat Tomáš Petříček. Prý i s podporou Bohuslava Sobotky.

Vroce 2006 byla tehdejší Unie svobody-DEU Pavla Němce pevnou součástí levicové vlády Jiřího Paroubka, což řada jejích členů včetně funkcionářů kritizovala. Podle průzkumů byla tehdy strana v posledním tažení, což se její představitelé snažili všemožně zvrátit. Krátce před volbami se tedy stal ze suchopárného a nepříliš charizmatického ministra spravedlnosti Němce bojovník za legalizaci marihuany. Aby zaujala, měla US-DEU v televizních spotech i lecjaké šílenosti včetně hořících prdů. Ve volbách propadla a krátce poté skončila.

V roce 2021 je sociální demokracie Jana Hamáčka pevnou součástí neideologicky populistické vlády Andreje Babiše, což řada jejích členů včetně funkcionářů kritizuje. Podle průzkumů je strana v posledním tažení, což se její představitelé snaží všemožně zvrátit. Krátce před volbami se tedy ze suchopárného a nepříliš charizmatického ministra zahraničí Tomáše Petříčka stává kandidát na předsedu ČSSD. Aby zaujala, chce část sociální demokracie opět vsadit i na koncept „moderní levice evropského střihu“, což byla prapříčina toho, proč je dnes tam, kde je.

Srovnání někdejší Unie svobody-DEU se současnou sociální demokracií pochopitelně poněkud kulhá. Obě partaje mají naprosto odlišné historie, tradice, zázemí a členské základny. Co však mají společného, je jakýsi zápach předsmrtelné agonie, v jejímž rámci je místo pro ne úplně racionální nápady. Kandidatura Tomáše Petříčka na předsedu do toho zapadá. Její příčiny jsou ale složitější.

Poche si umí počkat

Po éře předsednictví Miloše Zemana tvořily ČSSD vždy dva tábory. Tradicionalisté, sázející na klasická levicová témata, a progresivisté, zaklínající se moderní levicí včetně nejrůznějších „-ismů“. Srovnat je svého času dokázal pouze Jiří Paroubek, který nepřipouštěl kompromisy. S nástupem Bohuslava Sobotky přišla sázka na „modernu“, druhý směr byl téměř zadupán.

Z bezvládí po Sobotkově konci a tehdy šokujících sedmi a kousku procenta ve volbách do Sněmovny 2017 se nečekaně vyloupl Jan Hamáček. Svým způsobem se snažil oba proudy opět spojit a zapojit. Zpočátku toho dosahoval umným manévrováním uvnitř strany. Podařilo se mu na svoji stranu dostat většinu silných zákulisních hráčů včetně Miroslava Pocheho, díky kterým se mu podařila prosadit účast ve vládě s hnutím ANO Andreje Babiše.

Jenže poté Hamáček nedokázal proti vůli prezidenta Zemana prosadit Pocheho do čela ministerstva zahraničí. Místo něj se tam objevil jeho dlouholetý asistent Tomáš Petříček. Jak výstižně řekl šéf středočeské ČSSD Robin Povšík: „Určitě fajn kluk a nesmírně vzdělaný, ale jeho charizma se blíží nule a pochází z pražské organizace, která má absolutně nejhorší volební výsledky v rámci celé ČR.“Spory mezi Hamáčkem a Pochem pak začaly gradovat.

Kdo zná Miroslava Pocheho, ví, že nezapomíná. A že si na odvetu umí počkat. Hamáčkovi se dlouho dařilo veškeré vnitrostranické ataky snadno odrážet. Pak přišla koronakrize a jeho hvězdné okamžiky v červeném svetru. Jenže to celé trvá dlouho. Preference ČSSD nijak nerostou, spíš naopak. Hamáček navíc odhodil nutnou diplomacii a v krizové době se v rámci strany snaží chovat, jako to dříve dělal Jiří Paroubek. Není čas na dlouhé diskuse – jak řeknu, tak to bude. Jenže Hamáček se formátu Jiřího Paroubka v dobách jeho největších úspěchů ani neblíží. Namísto sklapnutí podpatků a poslušnosti tak narůstá nespokojenost.

Poche a jeho spojenci napříč celou sociální demokracií vycítili příležitost. Proti Hamáčkovi však neměli koho postavit. Jediný hejtman za ČSSD Martin Netolický nabídku kandidovat na předsedu odmítl. Stejně tak náchodský starosta a poslanec Jan Birke. Že by nejspíš ani jeden z nich nebyl žádným vítězstvím v hitparádě, ponechme stranou.

Došlo tedy opět na Tomáše Petříčka. Jakkoli ještě loni v říjnu velmi krkolomně vysvětloval, že nechce kandidovat na předsedu ani obhajovat místopředsednický post. S tím, že se hodlá stát předsedou pražské ČSSD, a teprve až uspěje ve volbách do Sněmovny, mohl by uvažovat o návratu do vedení celé strany.

To vše je najednou zapomenuto. „Než koukat, jak prohrajeme pod vedením Hamáčka, chceme zkusit alespoň něco,“popisuje to jeden z Petříčkových spolupracovníků. Znamená to sice neodcházet z vlády s poukazem na akceschopnost v průběhu koronakrize, ale zároveň vyhlašovat, že příště už to s ANO nepůjde.

Provázet by to opět měla snaha pospojovat minoritní levicové partičky, které nikoho příliš nezajímají, pokud je vůbec zná. Možná i Stranu zelených, o níž dnes platí totéž. Má to být opět cesta k „moderní levici evropského střihu“, což je floskule všech floskulí, kterou nejlépe ilustroval závěr éry předsedy Bohuslava Sobotky. Mimochodem, podpora lidí typu Petry Buzkové či právě Sobotky má být údajně jedním z velkých „trumfů“týmu okolo Tomáše Petříčka.

V kontrastu s pohledem na poněkud vyčpělého Jana Hamáčka to tedy bude vyloženě „souboj snů“. Ať už k němu na začátku dubna dojde osobním hlasováním delegátů, nebo přes počítače online. Pokud vůbec. Vyhrát může kdokoliv, před volbami to pro ČSSD bude určitě terno. Možná je nejvyšší čas na hořící prdy.

Petříček chce vsadit i na koncept „moderní levice evropského střihu“, což byla prapříčina toho, proč je ČSSD tam, kde je.