Mámo, táto, máme hlad. Kušuj, tady máš krevety

Daniela Málka, ředitele redakce MF DNES

Zima, jakou si pamatuju z dávného dětství. Nádherná. Deset dní v kuse se teplota i v nížině udržovala pod bodem mrazu. A k tomu dvacet centimetrů sněhu. Po bezmračných nocích mrzlo před východem slunce tak, že psi odmítali opustit dům na ranní procházku.

Rybníček v naší vsi zamrzl a ožil desítkami bruslících dětí i dospělých. Naše ratolesti po splnění školních povinností dobrovolně opouštěly teplo domova a bobovaly na jediném kopci v širokém okolí.

Předtím ale bylo potřeba nasytit jejich hladové krky.

Uzavření škol kvůli pandemii nemoci covid-19 přineslo do našeho domu nový trend, který se postupně stal ubíjejícím stereotypem. Po skončení online vyučování sestoupí dcera A schodištěm vedoucím z dětských pokojíčků, rozvážně vkročí do kuchyně a oznámí rodičům: „Mám trochu hlad.“„Tak já rychle něco uvařím.“Za pět minut se ozve dcera B. „A kdy to bude? Mám trochu hladík.“„Vydrž půl hodiny, dej si jablko.“Odkudsi z hlubin domu, který mu je jednou velkou hernou, se vynoří chlapeček. Ještě pořádně nemluví, ale o jídlo si říci umí. Jenom musíme rozklíčovat, jestli pokyn „Ham!“právě znamená hlad, nebo žízeň.

Při krmení miminka je obrovskou výhodou, že se mu teprve formátují chutě. Takže spořádá prakticky vše a drtivou většinu pochutin ohodnotí upřímným „Mňam!“U jeho starších sestřiček (10 a 13 let) je to složitější, ty už mají chutě vyhraněné. Připravit krmi, která by vyhovovala oběma slečnám, je proto čím dál složitější.

Jak tedy vypadá modelové všední dopoledne, kdy mužská hlava rodiny pracuje z domova – jak se dnes říká, má home office. Úkol zní jasně: Navařit a napéci tolik jídla, aby to vydrželo alespoň na tři dny.

Zatímco je ženská hlava rodiny plně vytížená péčí o nejmladší ratolest a svým zaměstnáním z domova, otec se vydává pro proviant.

Nákup u řezníka v sousední vsi čítá: deset neratovických rohlíků, čtvrt kila šunky, kilo uzené krkovice, vepřové koleno, kus bůčku s kostí, tři obří kuřecí skelety, kilo a čtvrt předního hovězího, čtvrt kila špeku v celku.

Z vyjmenovaných ingrediencí postupně vznikne pět litrů silného kuřecího vývaru (bude se podávat s nudličkami), pomalu pečené vepřové koleno s bůčkem (servírované s bramborovými šiškami a špenátem), zapečené šunkofleky (s domácími nakládanými okurkami) a svíčková na smetaně (pochopitelně s knedlíkem a brusinkovým terčem).

Po dopoledni stráveném u plotny máme navařeno. Na chvíli.

V pondělí po návratu z práce jsem držel řeč. „Děti, už nám to vyvařování leze krkem. Budete jíst to, co je. Žádné vymýšlení.“Byl jsem hrdý na razantní a přitom důstojnou rozhodnost svých slov. Jako by se právě kdesi ve mně budila autorita. Tak se na ně musí.

„A co bude k večeři, už máme trochu hlad,“špitly poučené ratolesti. Hodinu poté už kuchyní a celým domem vonělo moře. Tatínek odstranil koktejlovým krevetám trávicí trakt, maminka je pak vykoupala v rozehřátém másle a promíchala s vařenými těstovinami. Autorita si musela dát ještě chvíli pauzu.

Ještě nedávno jsem se bál následků, které přinese dlouhé měsíce trvající absence školní docházky. Co když nám děti zhloupnou? Teď už se toho nebojím, naučily se učit na dálku.

Spíš mám strach, že jestli bude zaskakování za školní jídelnu ještě nějaký delší čas pokračovat, vytvořím si silný odpor k vaření. Už se to blíží.