Letec i simulant. Generálové
Tým, jenž upoutal cyklem Rudí prezidenti, stojí za premiérovou sérií Generálové, vysílanou vždy ve středu na ČT. A stejnou metodou, věcným pojetím mnohdy neznámých faktů, opět fascinuje.
Tvůrci šestidílného pořadu, který dnes večer na ČT2 uzavře svou první polovinu, ctí dva klíčové postupy. Jednak stavějí do historické souvislosti tak odlišné osobnosti, jakými byli třeba spoluzakladatel státu Milan Rastislav Štefánik a pozdější vůdce Národní obce fašistické Radola Gajda, jednak jejich osudy sledují v proměnách doby až do soukromých konců. Takže doloží mimo jiné, jak se z komunisty Šejny mohl stát spolupracovník CIA, z reformátora Prchlíka asfaltér a z ministra Dzúra normalizátor.
Vzestupy a pády
Ukázkový příklad vypravěčského kontrastu zosobňuje díl čtvrtý, věnovaný dvěma rodákům z Hané, Karlu Janouškovi a Alexeji Čepičkovi. Zatímco první je odsouzen po vyprovokovaném pokusu o emigraci na Západ, druhý se v téže době žení s dcerou Klementa Gottwalda.
A rozdílů se najde daleko víc. Legionář Janoušek je dvakrát raněn, po návratu studuje válečnou školu, stane se pilotem a píše knihu o významu bojového letectva; Čepička si ke studiu práv přivydělává jako tenisový trenér, hraje divadlo a předstírá zdravotní problémy, aby se vyhnul vojenské službě – za mobilizace v roce 1938. Pak jako komunista skončí v Buchenwaldu, kdežto Janoušek v západním odboji získává od britského krále Jiřího VI. hodnost leteckého maršála RAF.
Shodou okolností letěl Janoušek na jaře 1945 právě přes už osvobozený Buchenwald, ovšem Čepička v té době na Moravě organizoval národní výbor – a nežli se naši letci z Anglie vrátili, seděli už na velitelských místech prosovětští nováčci. Paradoxně tak hrdinu dvou válek z armády vyhodí a ministerstvo obrany dostane od tchána člověk bez jakékoli vojenské zkušenosti.
Tvůrci si všímají i drobných kuriozit od Čepičkova osobního luxusu přes jeho příkaz přidělit kožichy všem sto třiceti generálům až po organizaci vojenských Vánoc; neopomenou ani, jak byl po svém pádu „uklizen“na patentový úřad.
Včetně barvy
Se stejným smyslem pro výmluvný detail zachycuje cyklus Janouškovy osudy po propuštění z vězení: práce pomocného skladníka až do 73 let, důchod ve výši dvě stě korun, byt bez koupelny a telefonu, „smutný, nikoli však zatrpklý starý muž“, jak své setkání s Janouškem popsal britský reportér.
Jestliže i sám Janoušek v dobových nahrávkách prohlašuje, že hořkost necítí, pak Čepička bral své sesazení a posléze vyloučení ze strany naopak jako zradu. Zemřel po pádu komunismu, jejž kvůli Alzheimerově chorobě vůbec nezaznamenal. Kdežto na Janouškově pohřbu na počátku normalizace se navzdory zákazu hrála státní hymna.
Režiséři Zdeněk Všelicha, Bára Kopecká a Roman Vávra, kteří se o jednotlivé díly Generálů podělili, dodržují vypravěčskou střízlivost, pro niž je konkrétní údaj důležitější než obecné proklamace. Navíc si dobře rozumějí s unikátním obrazovým materiálem včetně málokdy vídaných barevných archivů. A hlavně: „mluvící hlavy“nepotřebují.