Když to bylo blbý

Robert Záruba vzpomíná na Otakara Černého, který včera v 77 letech zemřel

Po jeho boku se učil televiznímu řemeslu, živě řešili hokej i třeba to, jestli má spuštění ryze sportovního programu v České televizi smysl. Včera byl komentátor Robert Záruba prvním, kdo veřejně oznámil, že Otakar Černý zemřel. Byl legendou televizní žurnalistiky, ať už kvůli svým reportážím, roli moderátora politických diskusí či šéfa sportovní redakce. „Byť už v ní nedělal, tak pořád tu měl svůj stůl, za který si nikdo nesedl. A pro mě za ním zůstane na věky věků.“

Co mě jako první napadne z minulosti, jsou jeho typické krátké otázky. Proč je dělal?

Říkal, že otázka musí být jako šlehnutí bičem. On nesměl být v televizi zabraný, takže proslul tím, že jeho ruka držela mikrofon a mimo obraz vzešla otázka. Tenisté se vrátili z Davis Cupu, kde Mečíř prohrál pětisetový zápas s Edbergem a Ota ho přivítal slovy: „Švédsko – Československo 3:2. Škoda.“A dal před něj mikrofon. Věděl, že reportáž nemůže mít dvě minuty, a věděl, že důležitější než otázka, je odpověď. Ale...

Ale co?

Uznávám výtku, že spousta otázek nebyla opravdových, protože jim chyběl otazník. Jeho úkolem však bylo dát sportovci podnět, aby řekl to, na co všichni čekáme. Bral to tak, že je jedno, jestli mu položí minutovou otázku nebo krátkou uvozovací větu, protože odpoví stejně.

Máte další obdobné historky?

Když odlétali sportovci na olympiádu, chtěl mít natočené všechny členy výpravy. Šel i k sáňkářům, snad to byl kreslíř Petr Urban, kterého se zeptal: „Vy si jedete na olympiádu zasáňkovat, nebo ne?“Uměl pobavit. Zároveň se dostal všude, byl jako jediný novinář v kabině mistrů světa v roce 1985, kde natočil unikátní rozhovory. Mluvil tam s Jaroslavem Benákem, jenž se porval s Kanaďanem a měl zelenou tinkturu na obočí po šití. Lidé věděli, že je to pozůstatek boje, a tak se Ota jen optal: „Bolí to?“Byl mistr zkratky.

To si přenesl i do 90. let, kdy moderoval Debatu a Co týden dal?

Ano. A ještě reportérskou smělost. Tenkrát se nenosilo ptát se politiků a už vůbec ne na nepříjemné věci. Přitom po listopadu ’89 bylo změn strašně moc a on říkal, ať se jdeme ptát kompetentních lidí, aby nám odpověděli. Založil žánr, na který dnes všichni navazují a posouvají ho dál. On zároveň nechal politiky, kteří ovlivňují chod této země, veřejně diskutovat, na což nebyli zvyklí. Bral to nesmírně poctivě. Nebyl

to samozřejmě originální nápad, ale já pochybuji, že to Ota někde okopíroval, prostě cítil, že takový formát pořadu je potřeba.

K tomu patří i jeho slavné: A co na to občan?

To je další věc, proč patřil do České televize. Ta otázka sice není nabitá, ale je zcela v pořádku, protože v debatě zastával pozici normálního člověka. A chtěl vědět, jaký dopad budou mít rozhodnutí politiků právě na ně. Později se musely otázky v debatách propracovat, být zacílené, protože na začátku to bylo od politiků často tlachání. Ale Ota měl odvahu do toho jít a říct: Jsem tady za občany.

Právě vedle něj jste v televizi jako mladý začínal, že?

Když jsem přišel, on byl už eso ve skupině externistů. Z politických důvodů nemohl být zaměstnancem, což mu vyhovovalo, protože na učňáku, kde učil, měl volnější pracovní dobu a mohl kamkoliv jet. Jezdíval jsem s ním jako pomocný redaktor, on načmáral text, já to přepsal na stroji a někdo to přečetl. To mu vyhovovalo, protože nebyl rétor, ale uměl hezky psát, byl plný zajímavých a originálních nápadů. Nebyl to muž frází. Zrovna dnes jsem měl na žurnalistice přednášku o žánrech ve sportovním zpravodajství a několikrát jsem povídal o tom, co Ota přesně splňoval.

Jeho klíčová role v televizi přišla v roce 2006, kdy inicioval start specializovaného sportovního programu.

Já musím říct, že jsem tomu projektu nevěřil a neuměl jsem si představit, že naplníme kanál obsahem 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. Říkal jsem, že se to dá vydržet pár měsíců, ale ne trvale, protože na to kapacitně nemáme. Myslím, že kdyby Ota věděl, do čeho jde, tak by se taky zalekl, ale byl typem, který nesnášel, že něco nejde. Rád opakoval: „Říkáš-li, že nejde, říkáš tím, že neumíš.“Měl v hlavě, že už obsahu máme tolik, že se na ČT2 nevejdeme, a postupně přesvědčil všechny pochybovače včetně mě. Je hlavně jeho zásluha, že kanál vznikl, a především, že se udržel, což je to největší umění. V tom bude mít nehynoucí zásluhu.

Prý i teď, když už byl v penzi, posílal z manželčina e-mailu pravidelné týdenní hodnocení...

Ano. Člověk těžko snáší kritiku a on byl velmi kritický, především k novým lidem a věcem. Zkušenější kolegy nechal být, mě respektoval, a když mi něco kritického řekl, bylo to velmi decentní a s velkou elegancí. Tradičně hodnotil slovy: „Bylo to blbý.“To nováčky může rozhodit, ale já věděl, že je to největší pochvala, kterou od něj můžu dostat. Několikrát jsme se v životě ostře pohádali, ale vždy uměl nabídnout ruku ke smíru, nebo ji sám přijal.

Jaký byl mimo profesi?

Strašně rád si povídal s lidmi, byl pořád v obraze. A to nejen ve sportu, chodil pravidelně do divadla, na koncerty, sledoval politiku. On někdy působil jako bodrý Kladeňák, ale měl ohromný zájem o věci, které by byly pro mnohé lidi překvapující. Měl rozhled, byť ne vždy to z jeho vystoupení čišelo. Byla radost s ním mluvit, poslouchat ho, a když přišel do místnosti, rozzářil ji optimismem. S ním byla sranda, i když říkal banality, a byla radost je poslouchat.

Založil žánr, na který dnes všichni navazují a posouvají dál. Nechal politiky veřejně diskutovat, na což nebyli zvyklí.