Loučení Barbory Strýcové
Pohled na úspěšnou tenistku
Seděla na vínové sedačce v salonku jednoho plzeňského hotelu. S nasazenými brýlemi působila Barbora Strýcová nezvykle seriózně. Slušelo jí to. Duši však měla obtěžkanou. Snad ani jednou nezavtipkovala, což se v desítkách našich rozhovorů přihodilo opravdu výjimečně.
V únoru 2013 pro MF DNES poprvé promluvila o své dopingové aféře, kterou způsobila látka skrytá v prostředku podporujícím hubnutí. Vysvětlovala též svůj vztah k otci právě souzenému za obchodování s drogami.
„Platím za svou blbost, ale nejsem podvodnice.“
„Na tátu jsem chvilku byla naštvaná, ale on bude vždycky se mnou a já s ním. Nikdy bych se od něj nemohla distancovat.“
„Připadala jsem si jako v hororu. Leccos snesu, ale i já jsem občas zranitelná. Potřebovala jsem pohladit nebo být pozvaná na večeři.“
Kdekdo zpochybňoval její pověst. Na žebříčku se po půlročním distancu zhroutila ke dnu druhé stovky.
Je obdivuhodné, jak v šestadvaceti zapeklitou situaci zvládla. I proto mohla v úterý na setkání s reportéry na zahradě sídla Českého olympijského výboru v Praze oznámit odchod do sportovní penze bez výčitek a s hrdostí coby uznávaná osobnost v branži.
V pětatřiceti čeká první dítě, synka, kterého se nechystá rozmazlovat. Stále je druhá v deblovém pořadí WTA. Loučí se jako bývalá jednička, pětinásobná vítězka Fed Cupu, majitelka bronzové olympijské medaile z Ria a wimbledonská šampionka ve čtyřhře.
Spousty fanoušků z různých koutů světa si získala pestrým herním stylem, živelností a zarputilostí.
Když včera slyšela otázku, jak by se na ni jako na tenistku mělo vzpomínat, odvětila bez váhání: „Jako na bojovnici, která málokdy něco vzdala. Taky jsem strašně ráda reprezentovala a v těch zápasech nechala na kurtu úplně všechno, což je pro mě nejdůležitější.“
Včelka Bára
Textař, náruživý tenisový příznivec a někdejší hazardní hráč Michal Horáček ji kdysi přirovnal k pouličnímu rváči, který se vypořádá s kdejakou šlamastykou.
Rád sledoval její mače na zastrčených kurtech. Líbilo se mu, jak díky píli, dřině či chytrosti a navzdory drobné postavě (164 cm) dokázala zdolat mnohem statnější soupeřky. Ona si všímala a oceňovala, jak tleskal, křičel, povzbuzoval.
„Bylo to skvělé, užil jsem si to, hrozně jsem si to užil,“rozplýval se Horáček v září 2015 na US Open poté, co Češka v odpoledním žáru vyřadila Číňanku Wang Čchiang.
Strýcová postupně zjišťovala, že se lidem líbí její bohatý rejstřík úderů i proudy emocí, které se z ní na dvorci valily.
Diváci jásali, když hned po podání pelášila k síti. Vtáhla je do děje grimasami, rozmáchlými gesty, výkřiky. Připomínala božského darebáka a baviče Johna McEnroea, taky mezi výměnami často brebentila a hádala se s rozhodčími.
Jistě, ne každý schvaloval nespisovné výrazy, jež v sobě neudržela, když se utkání nevyvíjelo příznivě. Ale i ty patřily k její přirozenosti.
Svým pojetím tenisu se podobala dělnici, která se skoro na každý fiftýn nadře. Se svou postavou nemohla sokyni vyřídit první či druhou ranou.
Musela sprintovat, skákat, padat, natahovat se. Potřebovala strategické uvažování, skvělou kondici a pevnou vůli. Po antuce, betonu i trávě poletovala jako pilná včelka, anglicky Bee. Sama si tak říkala.
Nebyla náhoda, že své největší úspěchy dobyla v druhé části kariéry. Po odpykání si dopingového trestu se odhodlaně vrhla do tréninkové lopoty, která jí pomohla do čtvrtfinále a semifinále wimbledonské dvouhry.
A zároveň si tenkrát při všech svých trampotách uvědomila ještě jednu věc.
„Koukala jsem třeba na děti, jak brečí kvůli zkaženému forhendu. A říkala si: Ty bláho, vždyť jsem podobná, úplně vyřízená, když mi žlutý balon padne do autu.“
„Je to přece super sport. Měla bych si ho užívat.“Prospělo jí, že časem zmoudřela. Přesto byla i nadále v žáru bitvy někdy vzteklá, zuřivá.
Aby přežila v turnaji, přemáhala bolest, s níž by řada lidí ani nevstala z postele. Tolik dychtila po vítězství. Už teď, po dvou měsících v důchodu, jí chybí vzrušení ze zápolení na kurtu.
Naštvala se, když jí Karolína Plíšková přetáhla kouče Tomáše Krupu. Nebo když si myslela, že Lucie Hradecká v partii na US Open zatajila teč míčku copem.
Musím jít na panáka
Jenže právě tou válečnickou náturou nahrazovala své tělesné nedostatky. „I malý kašpárek umí zahrát velké divadlo,“poznamenala v listopadu 2016, kdy se stala hrdinkou fedcupového finále ve Francii. A že to tenkrát bylo ukrutně povedené představení!
Za stavu 1:2 coby záskok za zraněnou Petru Kvitovou porazila Alize Cornetovou, načež s Plíškovou v rozhodujícím deblu zdolaly pár Garciaová, Mladenovicová.
„Šly jsme na kurt strašlivě nervózní, obě úplně bílé, ale nějak jsme to daly,“vybavila si včera a zase měla v očích radostné jiskřičky.
Stejně jako při hovoru s hloučkem českých žurnalistů ve Štrasburku, v němž líčila přebírání trofeje, kterou její parťačky a kapitán Petr Pála zvedli tak vysoko, že...
„Jsem musela poskakovat, abych se poháru vůbec dotkla!“
Pro novináře je díky své sdílnosti a ochotě mluvit zajímavě dokonalou partnerkou.
Už při prvním našem setkání na US Open 2010 mi po kruté porážce ve čtyřhře bez rozpaků oznámila, že musí jít na panáka.
Neschovává se za fráze. Nebála se sdělit jasný názor na dopingový prohřešek Marii Šarapovové či šokující výstup Sereny Williamsové ve finále US Open 2018.
„Mnoho tenistek se chová odměřeně. Bára je bezprostřední. Poví, co ji napadne. Nikdy nevím, kam nás její odpovědi zavedou. Často jsou k popukání, “ocenila její otevřenost též americká kolegyně Courtney Nguyenová, která pracuje pro oficiální stránku WTA Tour.
Na Strýcové je sympatické, že jí zpravidla nedělá potíže utahovat si sama ze sebe.
Loni v květnu na Spartě při prvním exhibičním turnaji po první vlně pandemie kráčela na utkání s Lindou Fruhvirtovou, o devatenáct let mladší juniorkou. A zvesela hlásila: „Bacha, máma jde.“
Se zaujetím vyprávěla o práci, o módě, jídle, cestování nebo třeba o zážitcích z dětství. Často se s námi na grandslamech po tiskovce loučila se slovy: „To jsem se zas rozjela. Napište to nějak pěkně, jo?“
Strašně ráda jsem reprezentovala a v těch zápasech nechala na kurtu úplně všechno.