Kreuziger myslí na konec
Olympijský sen – a co dál? Roman Kreuziger, nejúspěšnější český silničář historie, přemýšlí o kariéře sportovního ředitele.
Nezažije nejtěžší závod v nejkrásnější zemi, jak Italové svému Giru říkají. Od zítřka na něm mohl startovat. Jenže jeho druhodivizní stáj Gazprom-RusVelo původně přislíbenou divokou kartu nedostala.
Teprve podruhé za posledních 15 let tak Roman Kreuziger zůstane v sezoně bez závodů Grand Tour. Poprvé od roku 2014, kdy musel řešit kauzu s biologickým pasem.
Je historicky nejúspěšnějším českým silničářem, pátým mužem z Tour i Gira. Ale je mu 35 let. Cítí, že se přiblížil ke konci kariéry.
Zbývá poslední velký závodnický sen: olympijský start v Tokiu.
„Investoval jsem do letošní sezony vážně hodně, ale nejde mi to podle představ. Takže ta sezona stojí za houby,“posteskne si.
Čím si to vysvětlujete?
Nevím. Snad že mě dost rozbil loňský covidový rok. Zkraje letošní sezony nám pak zrušili nějaké závody. Do těch dalších jsem naskočil proti už rozjetým lidem, takže jsem od nich dostával.
A těžce jste to nesl?
Snažil jsem se zachovávat klid. Teď se soustředím na to, abych se připravil na druhou část sezony. S tím, že mým velkým cílem je olympiáda, kam bych se rád dostal.
Takových je víc. Pojedou ale pouze tři Češi.
Vím, že tlak na místa je velký. Musím na červnových závodech (Kolem Slovinska, mistrovství ČR) ukázat takovou kondici, abych si Tokio zasloužil. Pak tam mohu využít i své zkušenosti. Kdyby v olympijské sestavě byl Pepa Černý na časovku a s ním já a Zdeněk Štybar pro silniční závod, jsme schopni si navzájem pomoci. Nepotřebujete mít na startu tři individualisty, ale skupinu lidí, kteří se dokážou obětovat pro toho momentálně nejsilnějšího.
Trať v Tokiu bude kopcovitá. Trenér Tomáš Konečný chce mít v sestavě vrchaře.
A na olympiádu chtějí také Honza Hirt, Petr Vakoč, kluci z Elkovu. Trenérovi moc neusnadňujeme výběr. Štyby měl problémy se srdcem, Vaky teď byl po pádu rozbitý, Honza Hirt nechytl začátek sezony, jak chtěl, a já taky ne. I když chuť mám pořád velikou.
Takže vaše hlava chce, jenže tělo s ní nespolupracuje?
Zatím ano. Nepovedené ardenské klasiky, které měly být mým prvním vrcholem sezony, to ukázaly. Na Amstelu (81.) se mi po delší závodní pauze nejelo vůbec dobře, na Valonském šípu (47.) jsem kilometr před cílem chytl křeče a na Lutychu, který jsem nedokončil, jsem prostě vypnul.
To se vám teď stává častěji? Že tělo zčistajasna na trati vypne?
Občas mě jen nepustí do vyšších intenzit. Je to zvláštní stav. Myslíte si, že jste na tom dobře, a najednou vám dojde a vy nevíte proč. Při Lutychu mě napadlo jediné vysvětlení, že na vině mohly být i mé tradiční jarní alergie. Pylu tam lítalo ve vzduchu hodně.
A co když je odpověď prostá a na vině je jen váš věk? S poklesem výkonnosti musí počítat každý starší cyklista. Jen u někoho přijde dřív, u někoho později.
Pak záleží i na tom, v jaké pozici dotyčný závodník jezdil celou kariéru. Pokud už jako mladý vyhrával, tak jako kdysi já, může ho deprimovat, že už v popředí není.
Deprimuje vás to?
Ne, tohle mám v hlavě srovnané. Věděl jsem, že to vše jednou přijde, že postupem času přejdu z lídrování na post pomocníka. Smysl bude mít mé závodění do té doby, dokud hlava bude chtít a dokážu být aspoň platným pomocníkem.
Máte jen jednoletou smlouvu.
Teď přemýšlím do olympiády. Až potom budu řešit, co dál.
Chcete tedy v Gazpromu vydržet i po této sezoně?
Vydržet chci. Jde o to, v jaké roli. Nemusím tu být jen závodníkem.
Lákala by vás tedy pozice sportovního ředitele? Právě v Gazpromu?
Je to možnost. Letos jsme se s týmem navzájem poznali. Cítím, že je šance pracovat tu i nadále. Ale vše se odvine až od toho, jestli se mi letos povedou nebo nepovedou aspoň nějaké závody.
Ke konci minulé sezony jste naznačil, že jste na stopě zdravotního problému, který mohl způsobit vaše horší výkony. Kam jste po této stopě došel?
Zkoušeli jsme toho spoustu. U profesora Koláře jsme rozebírali, že mému tělu při trénování v době covidových uzávěr nemuselo prospět příliš mnoho intenzity v uzavřeném prostoru. A nasadil jsem i bezlepkovou očistu organismu.
Nyní tedy patříte k vyznavačům bezlepkové stravy?
Už zase ne, v sezoně od ní ustupuju. Těstoviny bez lepku a podobné pokrmy u mě během závodů nezabírají. Nedokážu tak do těla dostat palivo, které potřebuje.
Při předchozích dílčích cyklistických krizích jste si vždy pochvaloval, jak vás z nich dostává rodina. Stále to platí?
Určitě. Díky své rodině mám rozptýlení a vzpruhu. Jak obě naše holky rostou, stojí nás to i spoustu energie, když s nimi chodíme pravidelně na tenis a na koně. Ale zároveň se přitom krásně odreaguju, když na ně koukám, jak se zlepšují.
Říkají vám: Táto, ještě jezdi? Nebo naopak: Už zůstaň doma?
Mladší Anička (4 roky) se prý ještě chce podívat na nějaké velké závody. Starší Viki (7 let) je to tak nějak jedno. Občas i s manželkou Míšou vedeme diskuse, jestli ještě má význam, abych byl od nich tak často z domova. I teď jedu trénovat do Itálie sám, protože Viki už je prvňačka, chodí do školy. Moc se těšila, až jí skončí distanční výuka, postrádala kontakt s dětmi.
Po patnácti letech, která jste strávil v první divizi, jste obtížněji přivykal horšímu zázemí v druhodivizním týmu?
Ani ne. Stáje Liquigas nebo Tinkoff sice byly o stupeň výš, ale když porovnám Gazprom s mými předchozími prvodivizními týmy Orica nebo Dimension Data, velký rozdíl v zázemí není. Dokonce jsme spoustu materiálu dostali dřív než jiní. Organizačně mi v Gazpromu nic nechybí. Jen musíme pořád čekat, na který velký závod nám dají divokou kartu.
Na klasiky jste je dostali. Proč to nevyšlo na Giro?
Měli jsme ji na 90 procent jistou. Bohužel, zasáhla cyklistická unie UCI. Šéf Tour Prudhomme usiloval pro svůj závod o jednu divokou kartu navíc pro další francouzský tým. Nakonec uspěl, ale UCI mu řekla: Dobře, dostanete ji, ale tím pádem i na Giru a na Vueltě pojedou na divoké karty jen domácí týmy. Náš Gazprom má sídlo registrované v Itálii, přesto nám oznámili, že rozhodující je ruská vlajka u názvu týmu, a tak kartu nedostaneme.
Dá se Gazprom částečně přirovnat k týmu Tinkoff, který byl také ruskou stájí, ale převládala v něm spíše italská mentalita a organizace?
Renat Chamidulin, generální manažer Gazpromu, sice žije v Itálii, ale ve stáji je mnohem víc Rusů než v Tinkoffu, dvanáct z dvaceti jezdců a 90 procent personálu. Vedení už pochopilo, že tohle není nejlepší cesta, a do budoucna má Rusů ubýt. Chtějí, aby tým byl mezinárodnější jako kdysi Tinkoff. Zvlášť když na rok 2023 mají šanci získat worldtourovou licenci, protože naši sponzoři jsou velice silní.
Na rozdíl od jiných týmů nemáte v době covidové pandemie finanční trable?
I když nedisponujeme rozpočtem worldtourových stájí, tak co má tým od sponzorů slíbeno, vždycky dostane. Větší mezinárodní složení by mohlo Gazprom povznést na vyšší úroveň. Teď většinou lidé kolem vás mluví jen rusky, v tomhle směru se musíte trochu obrnit.
Rozumíte jim?
Ve škole jsem už ruštinu neměl, ale vstřebával jsem ji za mého působení v kazašské Astaně. Něco málo rozumím, ale že bych sám mluvil, to ne. Naštěstí kluci, kteří trochu ovládají i jiné řeči, přepínají u stolu při večeři na mix italštiny a angličtiny, takže si nepřipadám odstrčený.
Ještě vás baví sledovat cyklistiku i v televizi? Nebo jste jí s přibývajícím věkem přesycený?
Naopak. Když jsem dřív jezdil jako lídr, na závody jsem ani nekoukal. Zato teď, jakmile jsem doma, neunikne mi ani jeden. Večer si vždycky pouštím ze záznamu posledních 50 kilometrů, abych měl přehled, jak kteří lidé závodili.
Povězte vaše tři favority Gira.
Simon Yates, pak mnohými opomíjený Mikel Landa a Egan Bernal.
Ale třeba i Sivakov z Ineosu je skvělý, jen často padá. Bude to jako obvykle hodně nevyzpytatelné Giro.
QuickStep nasazuje svůj megatalent Remka Evenepoela, pro kterého bude Giro prvním startem po loňském těžkém pádu a zlomené pánvi. Není to šílené?
V mých očích jo. Nedokážu si představit, že po tak dlouhé době naloží tak mladému klukovi, který nikdy žádnou Grand Tour nejel, takovou fušku. Ale asi ví, co dělají.
Egan Bernal loni tvrdil, že přišel o radost z cyklistiky. Umíte se vžít do jeho pocitů?
Předloni vyhrál Tour v 21 letech jako velmi mladý. Závodit v jeho věku s pocitem, že máte obhajovat, není vůbec jednoduché. Já vždycky říkal: Klobouk dolů před Nibalim, Contadorem, Froomem, kteří své tituly dokázali obhájit. I proto jsem zvědavý, jak letos zvládne Tour Pogačar. Ačkoliv zatím ve svých letošních závodech dokazoval, že si s tlakem velké starosti nedělá.
Až se budete na Giro dívat, nebude to s vámi cukat?
Ne. Spíš budu zase pitvat, jak fungují jednotlivé týmy a jezdci, protože tyhle znalosti by se mi i při mé budoucí práci mohly hodit. Rád na své starty na Grand Tour vzpomínám, ovšem ve stavu, v jakém teď mé tělo funguje, si ani nejsem jistý, jestli by celé Giro ještě vůbec vstřebalo.
Přesto zůstanete v myslích fanoušků zapsán především jako výborný jezdec Grand Tour.
Asi že z nich mám docela dost výsledků v Top 10, což se mnoha Čechům nepovedlo (kromě Kreuzigera už jen třikrát Königovi). Nevidím teď ani dalšího závodníka, kterému by se to zase mohlo povést. Uvidíme, jak se budou zlepšovat Bittner a další mladí kluci, jenže pro ně je to ještě běh na dlouhou trať.
Co je pro úspěch na Grand Tour důležitější? Tělo, nebo hlava?
To je propojené. Jakmile začnete bojovat s hlavou, i tělo se vzepře. Ty tři týdny nejsou pro každého.
Investoval jsem do letošní sezony vážně hodně, ale nejde mi to podle představ.
V Gazpromu chci vydržet. Jde o to, v jaké roli. Nemusím tu být jen závodníkem.