Unie oprášila síly rychlé reakce

Čtrnáct států evropské sedmadvacítky včetně Česka prosazuje vytvoření společných sil rychlé reakce. Podobné návrhy ale vyzněly už zhruba před dvaceti lety naprázdno.

Ve chvíli, kdy většině evropských zemí dělá potíže plnit závazky NATO, je najednou na stole smělý cíl. Unijní státy se po zhruba dvou desetiletích vracejí k nápadu na vytvoření sil rychlé reakce. Společné jednotky o síle asi 5 000 mužů by s podporou námořnictva i letectva měly být schopné pohotově zasáhnout v ohniscích mezinárodních konfliktů. Podle unijních činitelů je taková jednotka podmínkou, aby evropský blok působil jako odstrašující síla důvěryhodně.

Za nápadem stojí velké státy EU: Německo, Francie, Itálie a Španělsko. Z východního křídla Unie vyjádřilo podporu zatím jen Česko.

Ministři obrany EU návrh diskutovali tento týden při debatě o společných obranných prioritách. Setkání předsedal šéf unijní diplomacie Josep Borrell, který myšlenku dlouhodobě podporuje a kritizuje Unii za neochotu intervenovat v rozvrácených zemích. „Borrell vždy říkal, že se EU musí naučit jazyk síly,“citovaly k tomu agentury komentář vysoce postaveného činitele. Unie už disponuje společným rozpočtem na rozvoj výzbroje, poprvé také zanalyzovala své slabiny ve vojenské oblasti.

Nápad na společnou jednotku přesto vypadá možná až příliš ambiciózně z několika důvodů.

Ten hlavní zní, že se tím vlastně zdvojuje působení NATO, v rámci kterého existují síly rychlé reakce, složené z pozemních, námořních a vzdušných jednotek. Jsou schopné zasáhnout kdekoli na světě, vykonávají i mírové operace. Jejich nasazení se osvědčilo například během prezidentských voleb v Afghánistánu v roce 2004.

Výhrady k unijním jednotkám rychlé reakce vycházejí z toho, že členské země NATO by si měly v první řadě plnit své závazky k této organizaci, teprve poté vymýšlet další iniciativy. Faktem je, že většina zemí se ani nepřiblížila stanovenému závazku vydávat na obranu alespoň dvě procenta hrubého domácího produktu. To přitom zůstává zásadním požadavkem USA, jejichž obranný rozpočet stále pokrývá více než dvě třetiny všech vojenských výdajů aliančních zemí.

Evropské země mají k dvouprocentnímu cíli daleko. Loni jej splnilo pouze Řecko, které žije v permanentním ohrožení Tureckem, dále Francie, Polsko, pobaltské země, které se obávají svého východního souseda, a těsně také Slovensko. Ze zemí mimo EU pak ještě Británie a Norsko. Česko investovalo do obrany 1,34 procenta HDP.

Podle vedení NATO by se měly členské země soustředit na vzájemnou jednotu. „Musíme především posílit jednotu Evropy a Severní

Ameriky, která vyplývá z našeho společného závazku bránit jeden druhého,“uvedl k prioritám Aliance její generální tajemník Jens Stoltenberg.

Pak je tu další problém. Ambiciózní unijní plány přicházejí ve chvíli, kdy její vojenská kapacita s odchodem Británie oslabila a kdy se západní spojenci z míst konfliktů spíše stahují.

Krvavá válka v Sýrii se ztišila pod taktovkou Turecka a Ruska. Začalo také stahování z Afghánistánu, které v dubnu vyhlásil americký prezident Joe Biden. A v koordinaci s USA opouští zemi i vojáci NATO. Velmi defenzivně si počínají evropské země v občanskou válkou rozdělené Libyi, stejně jako v Mali a dalších afrických zemích, ohrožovaných džihádisty. Když nedávno Francie, která protiteroristické operaci velí, požádala Německo o pomoc, dočkala se odmítnutí.

Nápad na společné síly rychlého nasazení není nový. Poprvé se o něm diskutovalo už v roce 1999, kdy tehdejší šéf Evropské komise Romano Prodi vyzýval k vytvoření „evropské armády“. Později Unie dokonce připravila systém bojových skupin o 1 500 vojácích, které měly zasahovat v místech krizí. Nikdy se nedočkaly nasazení.

Musíme především posílit jednotu Evropy a Severní Ameriky.