Samotář z Denveru
Brankář Pavel Francouz o ráně osudu, naději i radosti
Mohl v týmu Colorado Avalanche prožít nejlepší rok v kariéře a účastnit se vzrušujícího tažení za Stanley Cupem. Jenže musel se smířit s ranou osudu. Po operaci obou kyčlí mu potvrdili: V sezoně si nezachytáš.
„Začátek byl náročný. Svaly rozsekané, ochablé. Dělal jsem jen úplně základní pohyby,“říká třicetiletý gólman Pavel Francouz v rozhovoru pro MF DNES. Už nezní zničeně. Dře, aby se vrátil silnější. „Jedu hodně po vlastní ose. Kluci v nabitém rozpisu pořád někde lítají, já zůstávám v Denveru. Jezdím na zimák na fyzio a tréninky. Nenudím se.“
Jak nesete náhlou samotu?
Mrzí mě, že necestuju, nehraju. Ale tým mě dál bere, jako bych do něj patřil, což mi pomáhá.
Od startu ročníku jste nenastoupil. Až v dubnu klub oznámil, co vám je. Proč to tak dlouho tajil?
Nevím jistě. Jen tuším. Vedení muselo na trhu sehnat jiného gólmana a asi nechtělo úplně odkrýt karty. Kdyby zveřejnilo, že jsem mimo do konce sezony, mohlo by to klubu ztížit vyjednávání o výměně. Rodina a známí věděli, co se mnou je. Ale bylo pro mě zvláštní, že jsem nemohl na rovinu říct, co se děje.
Připadáte si po loňských operacích kolen a letošních operacích kyčlí jako nový člověk?
Ale jo. I když to poznám, až se vrátím na led. Zákrok na kolenou se dá označit spíš jako čištění nebo údržba. Hodně mi pomohl. Celý podzim jsem trénoval pod dohledem fyzioterapeuta a pevně věřil, že všechno bude O. K. Ale ve větší zátěži se mi vrátily bolesti kyčlí, které mě trápily loni v bublině při play off. Vydal jsem se do Vailu, kde měl doktor Philippon hned jasno.
Co vám musel opravit?
Poničená kloubní pouzdra. A modeloval mi stehenní kosti, aby o ně při zásazích na ledě nedrhly. Na jedné jsem měl větší výrůstek.
Věříte, že se po generálce vrátíte do práce v lepším stavu?
Asi jo. Přitom jsem si do loňského léta myslel, že mám kyčle v cajku. Až jsem se pak divil, co všechno mi v nich objevili. Potíže přišly náhle.
Dostalo se vám špičkové péče?
Ano. Za doktorem Philipponem létá hodně světových sportovců. Volal jsem si se Semjonem Varlamovem (gólmanem NY Islanders), který u něj podstoupil stejnou operaci. Přiznal, že to byla nejhorší chvíle jeho kariéry. Ale že mu pomohla, a sám vidíte, jak chytá. Nic ho neomezuje, což dává naději i mně.
Vaším cílem je být naprosto fit pro příští ročník?
Asi tak. Rehabilitační program docela předbíhám. Hojím se rychle. V hlavě se mi mihlo: „Ty vole, já to zlomím!“Ale asi by nemělo smysl se hnát zpátky, když teď máme v týmu tři nebo čtyři gólmany.
Počkejte, takže není vyloučené, že byste stihl závěr play off?
Nevím. Napadlo mě to. Ale pochybuju, že do něj naskočím. Od kvality a délky regenerace se odvíjí budoucnost. Pokud jí věnuju víc času, vydržím déle fit. Náš fyzioterapeut je zkušený a přísný. Nenechá mě něco uspěchat. Hodně mu důvěřuju a s účastí v play off nepočítám.
Jaká cvičení teď podstupujete?
Jsem ve třetí fázi. Od začátku jsem šlapal na rotopedu. Teď už dělám dřepy se svou vahou, výpady. Třikrát týdně v bazénu cvičím a plavu, abych si udržoval kondici. Teď se těším na kontrolu 20. května.
Pročpak?
Doufám, že mi přidají nějaké další aktivity. Snad mě pustí na led – ne chytat, ale mohl bych začít bruslit, což by byla pecka.
Co ještě můžete dělat?
Zaměřil jsem se na oči a mozek. Trénuju ve virtuální realitě od Sense Areny. Udržuju si pocit, že na mě něco lítá. Přemýšlím o hokeji, snažím se představovat si různé situace. Zkouším držet mozek v napětí.
Prospěje vám duševní odpočinek bez zápasového stresu?
Možná jo. Zároveň jsem v hokejovém kolotoči byl tak dlouho, že mi ten adrenalin chybí. Šije to se mnou. Ale je výhoda, že trávím víc času doma, můžu se věnovat dceři a manželka není na všechno sama.
Jak vám Claudie dělá radost?
Jsou jí dva roky a měsíc. Začíná mluvit. Je veselo. Řádí na trampolíně, kope do míče. Má i hokejku. Běhá, skáče – nejradši po mně.
Jak je ve vaší situaci důležité, že vám smlouva platí do léta 2022?
Hodně. Po tak zásadní operaci a roce bez zápasu určitě nebudu mít nic jistého. Ale kontrakt mi dává šanci porvat se o místo a případně o další angažmá. Jako volný hráč bych teď těžko někde podepsal.
Cítíte důvěru klubu?
Ano. I díky přístupu manažera Joea Sakika mám dobrý dojem. Byť je Joe legenda, chová se jako jeden z nás. V kabině se baví s každým, hází vtípky. Ví, že zranění ke sportu patří. Zároveň je mi jasné, že z mých potíží nikdo není nadšený a že do další sezony jdu s otazníkem nad hlavou.
Jaké je vydělávat maroděním?
Zvláštní. Přiznám, že jsem ze začátku měl výčitky. Ale peníze jdou z pojištění mé smlouvy, takže jsem si to sám před sebou obhájil. Zranil jsem se při výkonu profese, a tak jsem v NHL dál normálně placený. Třeba v extralize se při dlouhodobém zranění plat postupně krátí.
Jak se teď žije v Denveru?
Docela normálně. Mohutně se očkovalo, restrikce opadají. Jsou otevřené restaurace. Seděli jsme s manželkou ve steakhousu a cítili se zvláštně. Rok jsem takhle nikde nebyl.
Potkáváte krajany Hejduka a Hejdu, bývalé hráče Avalanche?
Ne, jen s Honzou Hejdou jsem si párkrát volal. V nějakém zdejším pivovárku uvařili na český způsob pivo, které pojmenovali po něm a Milanovi. Zval mě na ochutnávku. Prý se povedlo. Ale radši jsem nikoho nedráždil. Jsem očkovaný, ale samozřejmě nechci riskovat, že virus přitáhnu do kabiny. Tak snad mi všechno nevypili.
Jezdíte do haly na zápasy?
Jo jo. Hodinu před začátkem mám sraz v posilovně s dalšími marody a náhradníky. V kabině máme takový salonek, koukáme se a fandíme. Avalanche je můj klub, mí kamarádi. A když se jen dívám a nemůžu zasáhnout, jsem ještě nervóznější.
Jak si mužstvo bez vás vede?
Výborně, je našlapané na všech postech. Radost pohledět. Přibrzdily nás dvě koronavirové pauzy. Ale až vletíme do play off, budeme ještě silnější. Když zůstanou zdraví naši klíčoví borci, šanci na pohár máme obrovskou.
Co povíte o hlavních hvězdách? O centru MacKinnonovi?
Kdykoliv chce, vezme si puk a díky své síle a rychlosti s ním projede celé hřiště. Vyniká úplně ve všem.
O finském křídlu Rantanenovi?
Prožívá super sezonu. Skvěle drží puk. Dává teď hodně gólů, má nepříjemně svižnou střelu.
O kapitánu Landeskogovi?
Náš lídr číslo jedna. Co v kabině řekne, to platí. Takového kapitána jsem ještě nezažil. Navíc je neskutečně užitečný před brankou. V tréninku jsem zblízka viděl, jak umí tečovat puky. Když je někdo nahazuje od modré, trefí jich deset z deseti. A některé dokonce usměrní, kam chce, což je vlastně absurdní.
O parťákovi Grubauerovi?
Grubi chytal hodně zápasů za sebou, protože tu docela dlouho neměl spolehlivou dvojku. Podržel tým. Vede si skvěle.
O obránci Makarovi?
Neuvěřitelný kluk. Pořád se zlepšuje. Nejvíc se mi líbí, jak je pokorný a skromný. Pak přijde na led a působí naprosto suverénně a sebevědomě. Zároveň je zodpovědný. Ještě jsem neviděl, aby to v jeho věku měl někdo takhle srovnané v hlavě.
Co vás ještě v NHL zaujalo ve vaší nové roli diváka?
Těší mě, že do ní nakouklo několik mladých českých gólmanů. S Vítkem Vaněčkem jsem se potkal na letišti, když jsme před Vánoci vyráželi do Ameriky. Chvíli jsme kecali. Ještě netušil, jak se ve Washingtonu vyvine jeho situace. Původně byl trojkou za Lundqvistem a Samsonovem. Říkal jsem mu, ať je připravený, že se šance může objevit zničehonic. Objevila se a on ji čapnul za pačesy. V Bostonu se na pár zápasů dostal do brány Vlady (Dan Vladař). Teď proti nám výborně chytal Kořka (Josef Kořenář ze San Jose). Kromě mě je v NHL pět gólmanů, což je paráda. A to se ještě v Anaheimu otevírá prostor pro Lukáše Dostála, když končí veterán Miller. Mám radost a jsem pyšný na českou brankářskou školu.
Trénuju ve virtuální realitě. Udržuju si pocit, že na mě něco lítá. Pavel Francouz brankář Colorada po operaci kyčlí