Nemluví. Pomáhají
Tisíce dobrovolníků z celé země přijely odklízet trosky po tornádu na Moravě
Jste zlatí hoši. Neskuteční. V pátek jsem byl ze všeho fakt v pr..li, nevěděl jsem, kde začít, říká Igor Hájek a utírá si pot z čela. Je celý zpocený, je pětadvacet stupňů a vesnici na úplné rovině bez jediného stromu spaluje žár.
Kolem jeho domu v Moravské Nové Vsi pobíhá dvacítka dobrovolných hasičů z malé slovenské pohraniční obce Kúty a nakládají desátý, možná patnáctý kontejner. Počítat to nikdo nestíhá. Když viděli masakr, který na Hodonínsku napáchalo tornádo, sbalili věci a vyrazili pomáhat. Stejně jako stovky dalších lidí-dobrovolníků z celé země, kteří přijeli auty, spí pod širákem, v ruinách domů i třeba u úplně cizích lidí.
Je to zvláštní obrázek. Do obcí se ze všech stran hrnou lidé, kteří mají v rukou úplně nové lopaty, košťata ještě s cenovkami nebo tlačí černá kolečka bez jediného šrámu. Na nic se neptají, obcházejí dům od domu s jednoduchou otázkou: Chcete pomoci?
Kraj otočil
Většinu z nich nikdo neřídí, na kraji obcí si vyzvednou ze stanů nářadí a jdou. Pár, v podstatě hrstku ze všech těch stovek, možná tisíců lidí tu koordinuje na návsi pět dalších dobrovolníků. Divoce, bez většího systému a tak, že do ruky dostanou mapu vesnice a mají si dům najít. Jde to těžko. Vesnice jsou jedna ruina. Najít číslo popisné? Nemyslitelné.
„Lidi jsou úžasní. Nechápu, proč jim úřady brání, aby přijeli. Potřebujeme
je, čím víc lidí, tím lépe. Místo aby tu byly tisíce vojáků, je jich tu pár, hasiči to všechno sami nezvládnou. Kdo můžete a chcete, přijeďte a neptejte se úřadů,“rozčiluje se další z obyvatel Moravské Nové Vsi bydlící přímo na návsi. Naráží tak na dosavadní třídenní apel Jihomoravského kraje, aby dobrovolníci nepřijížděli. Pletli by se prý pod nohy záchranářům.
Kraj včera otočil. „Dobrovolníci, přišla vaše chvíle,“napsal na Twitter s tím, ať lidé nevozí materiální pomoc, ale vezmou nářadí a přijedou.
Kde jsou vojáci?
Lidé už ale na Moravě dávnou jsou. Házejí nepořádek ze zahrad do kontejnerů, těm šťastnějším pomáhají i malé bagry lidí z okolí. Potřeba tu jsou hlavně ruce. „Místo aby leželi vojáci na postelích v kasárnech, mají být tady. Tam jsou k hovnu, úplně k hovnu,“uleví si další z obyvatel a kopne do rozpraskaného plastového kýble.
Armáda jako kdyby jeho slova slyšela. „Množí se účelově lživé zprávy, že vojáci nepomáhají, nebo že pomáhají málo. Máme nasazených 175 vojáků v obci Hrušky a mnohem více v pohotovosti okamžitě vyrazit,“reaguje na kritiku armáda.
„Úplně neznámí lidé přijdou a makají jako šrouby. Na nic se neptají, nezastaví se. To vás prostě semele,“rozpláče se Dana Kvitoňová, další z obyvatel jednoho z dvanácti set poškozených domů na Hodonínsku. V jejím případě jednoho ze zatím jedenašedesáti označených k demolici. Hrozivým křížem od statika, který definitivně řekl, že ruinu srovná buldozer se zemí.
„Nepřemýšlel jsem, sbalil jsem spacák, montérky, rukavice a dvě celty a stará prostěradla a vyrazil. Prostě jsem si řekl, že tu musím být. Kdyby se to stalo mě, byl bych šťastný za každou ruku,“říká jeden z dobrovolníků Jan Franěk, pětačtyřicetiletý „ajťák s horolezeckou horečkou“. „Nebojím se výšek, tak jdu a pomáhám tahat lidem na střechy plachty,“dodává Franěk. Právě řeže nožem z jednoho z prostěradel pruh látky a vyrábí si šátek na hlavu. Jakákoliv pokrývka hlavy, čepice, ručník, kus látky nebo čelenka tu mají cenu zlata. Ve vsích není metr stínu, z lidí teče pot. „Furt lepší, než aby pršelo. To by byla katastrofa,“dodává další pomocník.
Divně se tu pospíchá. Okolo projíždí jedna tatra za druhou a traktory s vleky, které za vsi na pole vozí na kopce všechnu tu suť z vesnic.
Včera v poledne měla skládka jen z Moravské Nové Vsi pětimetrovou výšku a délku 300 až 400 metrů. „Teď je rozhodující makat, protože dneska je to všechno živé a lidé pomáhají, přijíždějí. Ale budou tu zítra, když musejí do práce? Za týden? Za dva? Práce je tu na roky,“uvažuje Jan Hlavatý a přitlouká dřevotřísku do rozbitých oken. Tornádo mu sebralo celé horní patro s novou střechou a krovem. „Dodělali jsme ji před devíti dny a je v čudu.“
Všechno tu funguje tak nějak samospádem. Lidé, kteří se snaží dobrovolníky alespoň nějak směrovat, přiznávají, že sami často nevědí, kam je poslat a jak to množství lidí ukočírovat. „Přišel jsem a začal jsem pomoc organizovat. Nejprve v tom byl chaos, ale odpoledne jsme si řekli, že takhle to dál nejde, postavili si stan a vytiskli provizorní mapy,“ťuká prstem na mapu koordinátor dobrovolníků Jiří Michalica a dalšímu kolegovi kroužkuje, kam ho poslat. „Je tu někdo, kdo by zaběhl pro elektrický generátor a vzal ho do ulice za kostel?“ptá se jeden z koordinátorů dobrovolníků.
Chlapík, který vypadá jako tramp, jenž vyrazil na čundr, se hned nabídne. „Jak je těžký? Potřebuju auto? Protože to mám za vsí na poli, policie nás dál nepustila,“zeptá se. Odpověď vystihuje situaci: „Je na kolech, možná kolečkách. Vůbec nevím.“
Pomáhají a chrání
Na příval dobrovolníků zareagovala před obědem i policie a začala lidi svážet svými velkými dodávkami. Každá z nich se do hodiny otočila průměrně patnáctkrát. Abychom byli spravedliví – policisté tu řídí dopravu, sami pomáhají s odklízením sutin a v noci nonstop hlídají vesnice, aby nikdo neraboval.
Hasiči snad ze všech krajů tu makají bez zastavení. Řežou, odnášejí, rozebírají střechy, odvážejí sutiny, rozvážejí balenou vodu, kterou sem vozí kamiony na paletách. Různé záchranářské spolky tu rozdělují lopaty, chemii, plachty. Všem a rychle. Třeba i dvěma chlapcům, kteří přijeli až z německého Frankfurtu.
„Viděli jsme, jaká je to hrůza, a řekli jsme si, že jedeme. Mám české předky, a když jsem to viděl, řekl jsem si, že jedeme pomoci,“uvedl Johann Strunz, když pomáhal před domem ženy, která má v pěstounské péči čtyři děti.
Ta zatím neví, zda dům bude vůbec opravovat, a tak spí s dětmi v karavanech. „Dostaly také pěknou ránu, mají díry, ale záplatovali jsme to a máme kde přespat. Teď tu lidé pomáhají, ale jak to bude dál? Kolik budou mít lidé financí? Bude dost materiálu a řemeslníků?“ptá se žena. Odpověď se dá odhadnout už teď. Na tesaře, pokrývače, zedníky, na ty všechny se tu bude čekat měsíce. „Tenhle má jedenáct zakázek většinou od známých, tihle tři měli i bez tornáda už plné diáře na celý rok a těchto pět to nezvedlo,“ukazuje prstem na seznam obyvatel Moravské Nové Vsi Václav Beck.
Každý, kdo v okolí dělá střechy, v některé z vesnic o víkendu už dávno byl a potloukal nové latě, provizorně zpevňoval krovy nebo pomáhal s přikrytím a přibitím plachet.
Zapomenutá osada
Úřady zapomněly na malou osadu Pánov u Hodonína, kde tornádo poničilo všechny domy a sedm z nich větrnou smršť neustálo vůbec. Jenže pomoc nepřicházela a odklízení trosek šéfoval teprve jedenadvacetiletý dobrovolný hasič Jan Smolák z vedlejší vesnice. „Všichni pomáhali v okolních obcích, asi to byl zmatek,“říká Smolák. Hasiči přijeli poté, co lidé začali svou zoufalou situaci popisovat na sociálních sítích.
Místostarosta Hodonína Petr Buráň pak přiznal, že na osadu se zapomnělo a nezbyli lidé, když se rozdělovali do obcí ve směru postupu tornáda. Pánov byl poslední.
Farář z Moravské Nové Vsi Marián Kalina svolal mši do zahrady fary. „Člověk by to prožíval s bolestí, když se podívá, jaká je za námi hrozná spoušť. Ale pokud se budeme dívat dopředu, je vidět obrovská vlna solidarity,“děkuje Kalina.
Dneska je to živé a lidé pomáhají. Ale budou tu zítra, když musejí do práce?