Co přát nejvyššímu návladnímu

Ministryně spravedlnosti Marie Benešová splnila slib, že do konce června předloží vládě návrh na nového nejvyššího žalobce. Čím méně politikaření se kolem jeho jmenování odehraje, tím lépe pro soustavu státního zastupitelství.

Pokud jde o čas, je to od ministryně spravedlnosti správné rozhodnutí. Soustava státního zastupitelství by neměla být dlouho bez hlavy. Navíc vyčkávat se jmenováním nejvyššího státního zástupce až na novou vládu bůhvíjak dlouho po volbách by spíš svědčilo o tom, že tento výběr je věcí víc politickou či stranickou než odbornou.

Volba Benešové padla na Igora Stříže, dlouholetého náměstka odcházejícího Pavla Zemana. Osobně myslím, že to je dobrá volba v tom smyslu, že se od něj nečeká žádná revoluce, ale normální kontinuita fungování soustavy státního zastupitelství. A také že v tom určitě nejde hledat žádný politický výběr. Podle mě nejvyšší státní zastupitelství ve svém čele dalšího „střelce“typu Lenky Bradáčové nebo Iva Ištvana fakt nepotřebuje. A vláda by měla u takovéto nominace posuzovat jen a pouze odbornost a manažerské schopnosti navrženého kandidáta.

Bude-li u Igora Stříže někdo vytahovat jeho minulost vojenského prokurátora před více než třiceti lety, bude to politická účelovost. Když byl vhodný na náměstka nejvyššího státního zástupce, není nejmenší důvod zpochybňovat jeho kandidaturu na post o stupínek vyšší. Vládě by naopak slušelo, kdyby nominaci, která ze zákona přísluší ministryni spravedlnosti, prostě akceptovala. A opozici by slušel respekt k tomuto aktu. Státní zastupitelství funguje docela dobře, především na základní okresní a krajské úrovni. A na tom se naštěstí mnoho změnit nemůže.

Dvojí klacek na návladní

Jestli tady po nejvyšším státním zástupci Zemanovi zbyl nějaký zásadní dluh, který teď čeká na jeho nástupce a také na nového ministra spravedlností, je to nový zákon o státním zastupitelství. Ten ministerstvo stáhlo právě pod tlakem Pavla Zemana, který ho napadal i proto, že by prý nový zákon s sebou přinesl změny na vedoucích postech státního zastupitelství. To jsou věci! Zákon o lékařské péči budeme psát jen pro šéfy klinik, nikoliv pro pacienty? A volební zákon pro top politiky, nikoliv pro voliče? Do každého návrhu zákona mají sice dotčené skupiny co mluvit, ale nemohou ho přece samy psát. Zákon musí sledovat hlavně celospolečenské zájmy, ne jen zájmy dotčených profesních skupin, či dokonce jejich šéfů.

Navíc žádná vrcholná pozice přece nemůže být na doživotí, obměna v čase je naopak vhodná a potřebná. A pokud by snad soustava státního zastupitelství stála a padala s jedním, nebo spíše se třemi konkrétními jmény, bylo by to s ní asi hodně špatné. V Německu na to ani nemají zákon, jen zvyklost, že se šéfové mění vždy po dvou letech. Ono totiž obecně platí, že jak byly procesy uvnitř nějaké organizace nastaveny, se pozná až po odchodu současných šéfů. A zákon o státním zastupitelství by snad neměl být proboha o jménech a konkrétních funkcionářích, jak to mohlo jeden čas vypadat. A dokud bude platit, že státní zastupitelství spadá pod moc výkonnou, odpovědnost za jeho fungování z ramen ministra spravedlnosti nikdo nesejme. Včetně přípravy a prosazení nového zákona.

Státní zástupci jsou dlouhodobě kritizováni, možná i právem, když vyšetřování trestného činu neskončí rychlým podáním obžaloby k soudu a věc je tak podle médií „zametena pod koberec“. Na druhé straně, když je naopak obžaloba podána a soud nakonec vynese osvobozující rozsudek, že se skutek nestal nebo že nebyl trestným činem, jsou státní zástupci opět kritizováni, že obžaloba byla podána neprávem a obžalovaní byli podrobeni stresu soudního jednání.

Je pravda, kterou si policisté, státní zástupci a soudci stěží vzhledem k jejich profesnímu zaměření a každodenní rutině umějí představit, že stres normálního člověka, který se soudem dosud neměl nikdy ani vzdáleně nic společného, protože se třeba ani nerozváděl, ale teď byla na něj podána obžaloba, je obrovský. Zároveň čte o sobě v novinách často věci, jako by onen trestný čin nejen spáchal, ale byl vlastně již odsouzen.

Samozřejmě, pokud soud nakonec vysloví „nevinen“, je to určitě úleva, ale trest byl vlastně už zčásti vykonán, protože pro normálního člověka jím je už samotné posazení se na lavici obžalovaných. I když veřejný odsudek v případě samotného trestního stíhání už zdaleka není takový, čím dál více si veřejnost, třeba i „díky“kauze premiéra Andreje Babiše, uvědomuje význam slov „presumpce neviny“až do pravomocného rozsudku o vině a trestu. Což je jenom dobře!

Co s tím? Možná pro začátek neostrakizovat a nehodnotit práci státních zástupců podle toho, když v konkrétním případě věc vyhodnotili tak, že není důvod podávat obžalobu. Zdaleka ne vždy to musí znamenat ono „zametání pod koberec“, ale někdy jenom velmi komplikované nalézání práva a i jisté přiměřené míry spravedlnosti.

To všechno však ani budoucí nový zákon o státním zastupitelství nevyřeší. To je už spíše věc osobní odpovědnosti každého ze státních zástupců a toho budoucího nejvyššího především. Navíc bych mu přál, aby měl před sebou jistotu délky svého funkčního období a nemusel končit jako Pavel Zeman rezignací, nebo případně odvoláním vládou. Což je jedna z věcí, kterou má právě nový zákon konečně upravit.

Bude-li u Igora Stříže někdo vytahovat jeho minulost, bude to politická účelovost.