Zlomové okamžiky v telefonní budce
Tomáše Ventury, šéfa ekonomické rubriky MF DNES
To je ale legrační, smál jsem se jako dítě, když jsem u babičky o prázdninách vyhrabal archivní časopis ze 60. let, který smrtelně vážně čtenářům radil, aby při sobě vždy nosili 25haléřovou minci na telefon. Do telefonu v budce se přeci odjakživa hází koruna, kdepak nějaký pětadvacetihaléř. Haha, dnes už nejméně polovině mých kolegů přijde podobně komická jen samotná představa, že jsem kdy do nějaké telefonní boudy vůbec lezl. A nezřídka si kvůli tomu předtím postál i ve frontě.
Poslední telefonní budka v Česku padla v půli června v Hlubyni u Příbrami poté, co z ní poslední dva roky nikdo nevolal. Definitivně se tak přetrhlo pouto, které zvláštním způsobem propojovalo veřejné místo s osobním příběhem a předávaným sdělením.
Jasně, i v době mobilové si pamatuji, kde jsem byl, když se odehrál nějaký zásadní hovor. Jenže tím, že to mohlo být kdykoli a kdekoli, se něco specifického ze vzpomínek ztrácí.
Jako když jsme se zkraje 90. let přistěhovali na nové sídliště. Na telefon jsme museli nějakou dobu počkat, takže komunikační uzel pro mě představovala nedaleká dvojice veřejných automatů. A bohužel nejen pro mě. U rychlých rodinných hovorů to bylo jedno, ale zrovna v tomhle období jsem tak nějak občas potřeboval zavolat spolužačce. A k tomu se mi asistence dalších čekajících (a naslouchajících) moc nehodila. Tyhle budky už totiž byly moderní, bezdveřové. Často jsem se proto snažil vyčíhnout okamžik, kdy ulice osiří a budu mít klid. Ten pak většinou stejně v nejhorší možnou chvíli přerval hluk kolemjedoucího auta. A věřte, že to poslední, co chcete od kamarádky ze sluchátka slyšet poté, co ze sebe horko těžko vykoktáte připravené věty, je: „Cože?“
Tyhle zážitky se do mě vepsaly dost hluboko. Když jsem tedy o pár let později, už na vysoké škole, měl potvrdit svou kvalifikaci na brigádnické místo telefonátem jednomu Britovi, raději jsem si našel klidnou, opuštěnou a uzavíratelnou budku kousek od kolejí na Jižním Městě. Snad i dobrá zvuková izolace tehdy přispěla k tomu, že jsem na několik let získal kancelářský půlúvazek a s ním přístup k socialistickému i devadesátkovému neoficiálnímu benefitu „telefonování z práce“.
Tím jsem byl také na nějakou dobu ušetřen stání úmorných front před telefonním kamrlíkem na VŠE, z něhož bylo vždy potřeba netrpělivým členům rodiny sdělit, jak dopadla zkouška a kdy je opět poctím svou návštěvou. Zatímco mě mizející kredit z telefonní karty za meziměstský hovor vedl k obzvláště úspornému vyjadřování, spousta spolužáků evidentně stresem z klesajícího čísla na displeji netrpěla (a všichni snad onu legendární nekonečnou kartu mít nemohli).
Dopoledne osmnáctého června 1998 už ve škole moc lidí nezbylo, a tak bylo nezvyklé volno i v tamní telefonní cele. Zapadl jsem do ní rovnou od státnic a s vědomím, že odsud telefonuju naposledy v životě, jsem při obvolávání příbuzných kartě už trochu pustil žilou. Telefonním budkám v Česku v tu chvíli zbývalo bez jednoho dne přesně 23 let „života“.
Na kolejích jsem si pak otevřel na balkoně pivo a přemítal, co s tím ekonomickým vzděláním budu asi tak dál dělat. Životopis do redakce MF DNES jsem o čtvrt roku později posílal už pokrokově, e-mailem. Přesné datum nástupu jsem si ovšem domlouval telefonicky, jak jinak než z telefonní budky. A za nějakých zhruba šest měsíců jsem si už koupil svůj první mobilní telefon.